garmon

Nedá se říct, že to je dokument. Je to především pokus o umělecké ztvárnění toku hudby filmem, hudební film beze slov. Jsou tu sice mnohá klišé socialistického tábora doby raných šedesátých let (kvůli těm je film fousatý), ale na oblastní televizi východního bloku té doby je tu mimořádně současně podchycený trend započatý prvními filmy Resnaise - především jednota hudby a obrazu a vyprávění kamerou. Nízké hodnocení tady dokládá spíš omezenost hodnotících - 10’ 30’’ je v kruzích televizáků i hudebníků lokální legenda.

Pozdní germánský existencialismus anebo prostě redukcionismus vrcholné modernity - Handke byl podobně jako Wenders ctitel americké přímočarosti a "povrchu", kdy se bergmanovsky nepitvají věci, ale ukazuje se čistě jev. Mnoho slov tu není, když jsou, trochu skřípou (ale to znám i z Wenderse, ba i z Tannera). Handke jakoby ani nechtěl psát "správně" - pamatuju se z jeho Hodiny opravdového vnímání, co to vůbec dalo práce přečíst, než se člověk dostal do jeho světa - rein odmítání jakéhokoliv vstřícného gesta čtenářovi. Zde jsou tím poznamenané nepřípadné, nedětsky proklamativní monology synka Marianne, naštěstí to ale neprostupuje celý film. Ten je zručně natočený, nejvíc mi kvůli ženské tématice připomněl Heller Wahn od von Trotta. Vlastně mi připomněl i Vardové Documenteur, ale ten mi ve své nehledanosti přijde silnější. Levoruká žena nevykazuje naštěstí míru redukce tehdejších Akermanových, Duras, nefungovalo by to. Nejblíž je asi tehdejšímu Wendersovi. Vše tu stojí na tváři (nikoliv na herectví) Edith Clever - nemohl jsem se rozhodnout, zda je tak krásná (jako gotické madony) anebo prostě jen tak škaredá suchá Němka (v genech před staletími poznamenaných čingischánovými nájezdníky - opravdu má v té čistotě rysů až něco asijského). Závěr filmu je jak kdyby slabší: přes všechnu proklamovanou rein modernitu je tu cítit potřeba uzavřít, reprízovat, spojit - najednou se vyvrbí spousta nvých vztahů, doříkává se, uzavírá, snaží se ještě ještě něco dodat. Škoda. A co se hudby týče, mohl se Handke přeci jen trochu víc porozhlédnout - samozřejmě, že jde i o téma dítěte a celkově se a priori přiznává banálnost námětu, ale Für Elise a loutnové Bachovo preludium prostě jen otřepanost znázorňují otřelostí.

Nejradši bych dal pět, je to dokonale napsané, zrežírované, má to neskutečný tah, estetiku… - jen je to prostě takový Hitch = napínací zábavovka. Obě dvě hlavní herečky jsou silné: už jen když je režisér nechá vedle sebe koukat z okýnka, srší to, že by se Pangea rozestoupila… Cybulski je tu ještě plně fešák. Některé záběry a obrazy mají potenciál kultovní záležitosti: vlak v protisměru, který rozfouká Lucyně háro, její existenciální “zadní výstřih” na šatech, rámovaný u okénka, model Montmartre 1947…