Flakotaso

Režisér, jehož jméno zní jistě ne náhodou jako pseudonym špatné pornoherečky, opět nezklamal. Vystrkuje plastové kozy a přitom nemá žádnou prdel. Zrzoun střílí Číňany, Humvee je neprůstřelný i ve světlé výšce a Dunst se tváří jako Erling Haaland, kdyby půl roku neměl shot on goal. Ideologicky tak vágní, že tane na mysli Smoljakovo my nesmíme ani naznač... POTUS mi připomínal učesaného časopisa Pavla Tuleju. Silniční hrátky jak z Kobry 11, způsobené pravděpodobně nenadálým ztuhnutím bradavky nadějné hyeny Jessie, jsou předzvěstí jednoho z nejamorálnějších překročení učitele žákem, protože zabít svůj umělecký vzor pro jasně nejhorší snímek - voják za rohem kdesi na konci chodby, wow! - ze všech už tak slabých fotek (Girlanda nám z neznámého důvodu každou vyvolá v přímém přenose, 2024: instáčová odysea), je hodně zlé. Slovy prezidenta Spojených států amerických: "Come on, man!" Pokud chcete vidět opravdu výtečný film o válečných novinářích, který je černý, bílý, ostrý, hladký, jízlivý i lidský, surrealistický i realistický, esejistický i vášnivý, nemluvě o herecké úrovni z úplně jiné galaxie, zapátrejte po Die Fälschung.

Petzold ani na čtvrtý pokus po Fénixovi nevstal z popela a natočil si trochu příjemný a trochu nicotný televizák, ale jiného typu, než v mistrovských letech 2003-8. Už bohužel do svých suchofilmů neumí nakvasit atmosféru ani tajemství, zato jeho postavy ztrácí přitažlivost a uvěřitelnost, skrz herce vidíme mustr. Nakladatel je skoro jak pohádkový dědeček (herec Matthias Brandt mi z role trčel o to víc, že ho znám od Grafa, kde v Polizeiruf 110 hraje velmi sebeironického komisaře von Meuffelse), který našeho hrdinu starostlivě nasměruje od "nepatřičné" literatury, vyvolávající pnutí, k již vyhovujícím plochým úvahám o lásce jak od Coelha. Z milovnice plavčíků a prodavačky zmrzliny roztaje největší znalkyně Heinricha Heineho na celém Baltu. Devid s netrapnější historkou všech dob si ovšem uhořet zasloužil a epilog s keřem, vozíkem a úsměvem Pauly Pivo byl aspoň lehce divný a hodně pozitivní, což není zase tak špatná kombinace.

Občas si pustím novější horor a nepřestávám mít pocit, že v polovině z nich je barák o dvou místnostech, který má však zevnitř rozlohu i světelné podmínky hradu, a po kterém jako ještěrka čile běhá cosi s loknami rozšafně do tváře a chrčivým hlasem. Splněno na 100%, přidány dva záběry na pokoutníka a hrdě nazváno Pavučinou. Zrovna pavoučí motiv, abychom ten horor udělali teda joo děsivý, hezky upomíná na celkově otřesnou práci s vedlejšími motivy, náznaky a vodítky (nejen proto, že často ani není co naznačovat a kam vést). Například scény s obrázkem, který otočí na hlavu dosud skvěle fungující model rodiny patro-přízemí-podzemí, jsou svou doslovností až dusivě tupé a člověk skoro zlostí prokopává papundekl, že tvůrčí tým není schopný stokrát viděné scény oživit vůbec ničím. Ale u matky nestačí, že se chová zvlášně, je třeba, aby doma nosila oblečení jako z 50. let, protože 50. léta mají moc ošklivé konotace (...). Ohledně nejen epesní výzdoby třídy dýněmi se hodí okřídlené "kolik jich tam chcete?" - "všechny". Neexistuje zde žádná každodennost, ani v obraze ani v jednání postav, od začátku do konce filmu mají všichni v hlavě just dýně a Halloween a problémy se synem, případně dýně, Halloween a problémy s rodiči. Proto musí kluci kamerovatí látat například i jakési školní uvědomění hlavního hrdiny pouze jednou použitým voiceoverem. Smutné. Jedna hvězda za poučení: když chcete věznit svého nechtěného parchanta, nepořizujte si dřevěný příbytek. Někdo by mohl uslyšet klepání.