Mr. Lobo

Aneb jak se dostávat k filmům přes své oblíbené herce (Davida Thewlise). Morální stránku nechám být, i výpravu a kostýmy, ale spíš něco řeknu k divadelním adaptacím. Je to poznat. Prakticky vždy, když je nějaká adaptace divadelní hry (a hra nevychází ještě před tím z románu, případně jiného média - např. Trainspotting), je to poznat. Velmi brzy. Podle monologů postav a hlavně podle uzavřenosti scén. Ať už to byl Nicholsův film Closer (tam jsem si toho všiml poprvé) přes nedávné filmy Bůh masakru a Jméno. U všech je to poznat hlavně na herectví, na neustálé konforontaci a dialogu (není mnoho divadel, kde by se příliš dlouho nic neřeklo, kde by jen postavy seděly vedle sebe u stolu a každá si četla noviny a nic neříkaly několik minut, případně sledovaly konání bez nějakého zastřešujícího monologického nebo diegetického vysvětlení, tak jako to velice dobře umožňuje právě film) a na jedné místnosti, ze které prakticky není úniku (tady se uniká pouze ála Poeův William Wilson). U všech čtyř snímků (tří výše zmíněných a tohoto) mi to nějakým způsobem vadilo a kazilo zážitek. Divadelní hry patří na divadlo. A ve filmu se ani jako divadelní hry hodnotit nemůžou (máme zde fixovaný pohled kamery) a jako film (alespoň u mě) neobstojí. Takže je vždy hodnotím jako něco mezi; na co se rád znovu podívám pro nějaké scény, pro nějaké herce, pro pěkné dialogy, ale málokdy (prakticky nikdy) si je nepouštím znovu celé.

Mám rád "carreyovky" a naučil jsem se u podobně schématických filmů přeskakovat pasáže, u kterých bych se sám za sebe musel stydět, že se na ně dívám, takže si takových filmů dokážu i spoustu na určité úrovni užít. Z Carreyho filmů je to nejpodobnější Lháři, lháři, jen je zde méně otravný problém otce (tam to byl vyloženě špatný otec, tady jen člověk, který potřebuje přivést zpět k "pravým" hodnotám - osobně mám z těchto návratových a smysl hledajících filmů nejraději Stranger than Fiction a to proto, že nepracuje se schématy). Bylo to milé, s až pohádkovou zimní atmosférou.

Donnie Darko. To mě napadlo jako první, protože používám tento film jako synonymum pro snímky, které prostě člověk nemůže podchytit na poprvé. Přečetl jsem si i zde několikrát v komentářích odkazované vysvětlení, ale to mi poskytlo jen propojení některých motivů ke sledování, ale na mé otázky neodpovědělo. Zatím můžu říct, že filmem pro mě po celou dobu procházela jistá ztracenost, zvlášť v určování toho, kdo je Adam a kdo Anthony (ať už se týká první scény, scény, kdy slyšíme jen matičn hlas v telefonu a hlavně scény, při níž jeden z nich s matkou rozmlouvá), čímž se nám nejlépe odkrývá ona ztráta identity. Konec byl (pochopitelně) dost neočekávaný, protože mě v té chvíli zrovna zaměstnávaly myšlenky na to, jak bude Adamův život pokračovat (až se dozví, co se stalo Anthonymu). No..dám tomu formu a zbylé podněty rozšířím až po druhé projekci. I když atmosféra byla tak tíživá, že se mi do ní tolik znovu vstupovat nechce. Ale jen tento poloviční zážitek nestačí.

Zneklidňující. Jistě, pravdou je, že podobná neřku-li stejná témata si vybírali a zpracovávali Assimov, Lem i Dick, ovšem zde je nám téma předkládáno právě v oné vizi "za deset minut" skrze stále připomínané nebezpečí internetu a možností zneužití a využití veškerých dat. Také jsem si během sledování vzpomněl (jak zde podobné sleduji u ostatních) na tři zákony robotiky (jen je problém v tom, že ty nedovolují a popírají vlastní vědomí, takže Nathanův problém by se nevyřešil; sám bych problém řešil jinak), Platonovu jeskyně (Marry in the black&white room) a na Black Mirror (nebylo by divné, kdyby se jeden z dílů tímto tématem zabýval). Stejně jako v nedávno viděném Sicario, je nám i zde reflektorem ta nejméně chápající a zároveň nejnaivnější postava. Připomíná mi to, co jsem kdysi četl o Jménu růže (použito rovněž ve dvojici Watson-Sherlock Holmes): Pokud by nám byl průvodcem Vilém, dostalo by se nám mnohem erudovanějšího výkladu, mnohem širších analýz a složitějších myšlenkových pochodů, ergo bylo by to nečitelné (respektive čitelné asi jako Derrida). Naivita našeho reflektora nám dává pocit stejné nevědomosti. To, že hledíme na krásné prostředí a seznamujeme se s podivínským samotářským géniem, nás neupoutá natolik, jako fakt, že je mu stále něco skrýváno a na tom všem něco nehraje. Nejzajímavější za všeho (mimo postřehu, který měl po našem společném zhlédnutí Moogwi, a kterýžto postřeh celé vyznění ještě umocnil!) mi přijde fakt, že Caleb je mezi dvěma pro něj zcela cizími postavami a najednou je postaven před rozhodnutí, kterému z nich bude věřit. Ne, vlastně ne. On je rozhodnutý hned. (A není se mu co divit - je přece mnohem jednodušší uvěřit stroji, zvláště stroji, o kterém víte, že je stroj a je pro nás stejně nevinný jako malé dítě, než podivínovi a opilci, který na nás chce podepisovat podivné smlouvy.) To my jako diváci jsme postavení před toto rozhodnutí. A ukáže se nějaké z nich jako správné?

Severské filmy (ty, s nimiž jsem se zatím setkal) jsou povětšinou bezútěšné. Toto je vzácná výjimka.

Tak jsme si říkali, že to bude jen nějaké japonské porno, a ono prakticky bylo. A potom se objevily první zpěvy. Naprosto nesouvislé, v těch nejbizarnějších kostýmech. Poprvé se smát, poté chvíli rozdýchávat a později už jen nevěřícně hledět. Stačí si jen, už při první scéně s drážděním melounu, říct "Aha, tak to bude jeden z těcho filmů" a potom se můžete jen vést na nepředvídatelné vlně a čekat co pro vás režisér ve svém chorém mozku ještě sestrojil. Je to - bez debaty - zábavnější než takový Matthew Barney.

Zajímalo by mě, zda to novináři mají i teď takto akční.

Podle těch nadšených komentářů tady jsem zřejmě viděl jiný film. Nenašel jsem tam totiž prakticky nic, co by se předtím neobjevilo u brightonské školy u Williamsona a Smithe.

Klasický případ záměny, ovšem tak kouzelně udělaný, navíc se spoustou vtipných až nezapomenutelných scén: falešný ženich sedí nad desítkami lahví vypitého alkoholu a říká si jak je šťastný | gentelemani v parku | "I'm not intrested' | pila v orchestru. A hlavně všechny scény s kvantem služebnictva, ať už je to hned od prvního záběru při pánově snídani, přes námluvy, kde "princeznu" koupe asi 12 dívek, po svatební večeři.

Báseň na kolejích.