TroiMae

Závěrečný twist je sice tradičně napínavý, ale už nechci opakovaně skočit na vějičku, když samotná epizoda působí, jako by ji vygenerovala AI.

Špatné to není, ale pro mě to nepřekonalo devadesátkovou klasiku. Potenciál filmu je v autentičnosti a civilnosti pařížského předměstí a sociálního kontextu architektonicky ikonického obytného souboru Les Arènes Place Picasso určeného pro sociální bydlení. Nicméně tenhle potenciál se ztrácí tlačením na pilu a tohle žádné Smrtelné zlo, ani Rec není. PS: Teď čtu, že režisér má dělat spin-off ke Smrtelnému zlu... my o vlku... :)

Nádherná kamera a uplývající příběh. Byť jsem zřejmě víc zamilovaný do Na vertikále léta.

Žvýkačka pro oči.

Nečekal jsem, že mě tu bude bavit. Říkal jsem si, co na tom může být, stále stejný vzorec, přijedou do nějakého města a udělají představení. Ale pak jsem u každého dílu brečel, dojímal jsem se nad příběhy lidí, jejich vztahy, komunitou, nezdolností, odhodláním… A pak nad závěrečnou show. Tenhle seriál ukazuje, jaký je rozdíl mezi českou travesti (jak se drag nesprávně překládá) a drag show, která není jen o zábavě, ale o poselství, osvobození i hojení. Drag je způsob, jak z traumatu růst a udělat ze sebe krásného a šťastného člověka.

Z covidového unplugged dílu se stalo neméně silné a osobní zakončení série.

Překvapivě poutavé.

I když Teorie velkého třesku je v tomhle opravdu toxická, až zpětně mi došlo, jak v každém díle řeší sexuální a romantické vztahy. Přitom každý milenec a milenka stěží vydrží jeden díl. V dalším už chodí s někým jiným. A za celou řadu jich vystřídají spousty.

Po třetí sérii jsem byl zklamaný, že to ještě není konec, a i touhle řadou jsem se prokousával tak nějak do počtu, i když to divné muzikálové a futuristické pojetí bylo vlastně osvěžující. A nakonec mi postavy přirostli k srdci a poslední díl dva byly napínavým vyvrcholením. Finále (a tím celá řada a seriál), které se v podtitulkových scénách buduje po celou řadu, pak má úplně jiné vyznění po události na Filozofické fakultě (během které jsem byl doma s covidem, který řada tak tematizuje). Seriál tak k Drahým bělochům, pro které je takový strach „novinka“, promlouvá autentičtěji, než je příjemné. A o to důležitěji.

Rozhodně to na mě nepůsobilo nijak negativně, smutně, depresivně, nebo nefunkčně. A to jsem vztahový psycholog. Naopak to zachytilo zrání lidí a jak různě funkčně lze naplňovat své vztahy a život.