Kroupa

Ohromnou předností tohoto filmu je bezesporu jeho autentičnost, která vyvěrá už jenom z toho, že byl natočen poměrně brzy poté, co se události staly, takže máme před sebou velice realistickou verzi Západního Berlína té doby. Snímek se také může opřít o naprosto skvělé výkony herců v hlavních rolích. Nicméně hudba, to je katastrofa, uchází snad jedině Bowie v první polovině, zbytek je tak nějak prázdný. Prázdný mi přijde i příběh sám, vždyť na něm je zajímavá zase jen první polovina, zbytek je jen toulání od dávky k dávce, přičemž konec jako by přišel spíš proto, že už nebylo o čem dál točit, než že by se jednalo o nějakou pointu. Dalším mínusem je naprostá marginalizace role matky, která se ve filmu objevuje spíš jako dekorace, než postava. Není nijak rozvinut ani její vztah k dceři, ani její osobnost, naprosto chybí její výstupy, ke kterým muselo docházet (třeba když našla Christianu zkolabovanou v koupelně). A nakonec je to vlastně matka, která ve stylu deus ex machina usekne příběh a vloží do něj prvek naděje.

Těžko napsat víc, než už tu je, ale přece jenom mi to nedá, protože tenhle film mi ukázal, že i drogová tématika mě dokáže zaujmout. Vynikající sestříhání rutinních úkonů, které v krátkém čase obohatí děj a dodvávají mu ilustraci, jakou si v normálním čase film dovolit nemůže. V prvních chvílích mě to skoro rozesmívalo, ale jen do chvíle, kdy jsem pochopil, že tenhle film nenajde žádné smírné řešení mezi člověkem a drogami a nedá na konec nějaké to moudro. Ke konci se mi udělalo fyzicky špatně, jako se mi to nestává, pokud před tím nejím žabí žluč.

Tenhle film jsem našel díky režisérovi, jehož film Amores Peros, i když mě nenadchlo tolik, kolik bych očekával, mě oslovil. Nakonec to ale není režisér, i když se hodně snaží, kdo mě přesvědčil o tom, že se jedná o stoprocentní film. Jsou to rozhodně Benicio del Torro, Naomi Watts, která tu měla snad životní roli, a především Sean Penn. 21 gramů srší nápady a zároveň se nevnucuje, rozbitá časová posloupnost sama o sobě je k zamyšlení. Jen doufám, že se Iňáritu nebude v budoucnosti upisovat do blockbusterů a zůstane věren čistotě svého stylu.

Myslím, že většina kritiky tomuhle filmu křivdí. Citové vydírání je možná leckomu nepříjemné, ale není vůbec podstatou umění člověka dojmout, případně rozesmát, ale v každém případě vyvolat city a zanechat silný emocionální dojem? Snaha obrat předložený námět až na kost je v tomhle případě správný krok. Proč by režisér nemohl využít utrpení hlavní hrdinky, když bylo tolik opravdové? Nikdy už si nepustím svou oblíbenkyni Björk, aniž bych si nevzpomněl na Selmu (bože to je jméno!). Začátek možná byl trochu líný a konec předvídatelný, ale jediné, co mě na filmu iritovalo, byl zákeřný prokurátor, podaný příliš jednostranně. Oproti Vlnám film akcentuje fakt, že i ti nejhodnější lidé (ne jen ti, kteří tak vypadají) jsou schopni neuvěřitelné krutosti, která MŮŽE být pouze důsledkem jejich slabosti.

Kim Ki-duk se tímhle filmem posunuje dál ve směru, který určil svými minulými díly. Je zřejmé, že nový styl mu vydrží a možná v budoucnu bude hrozit, že jednotlivá díla začnou splývat, zatím je to ale stále nové a neotřelé. Myslím způsob postavení filmu tak, že se prakticky obejde bez řeči, která slouží jen pro ilustraci, abychom se například dověděli, že hlavní hrdina vedl spořádaný život a není tedy žádný deprivant. Možná že se dočkáme i zcela němého filmu, mě by to rozhodně nepřekvapilo.

Přiznám se, že film mě uchvátil tím, jak pomalu a nenásilně plyne, a i když mi trochu chyběl děj, nebo spíš širším významem propojené scény, navozuje to pocit opravdovosti, jaký není u filmu zvykem. Je to ale hezké, jen dokud je to výjimka. Film je homogenní tak, že lze vybrat téměř kteroukoli scénu, aby zcela ilustrovala celý film. Nicméně nelze mu upřít přiběh. Dávám čtyři, i když poněkud slabší.

Kouzlo tohohle filmu, které popisují ostatní, mě asi zcela minulo, protože jsem jen těžko hledal ztotožnění s kteroukoli z postav, tedy alespoň v první části, která mi připadá příliš zmatená a dějově nejasná. Smysl konce první, a nakonec i druhé části, mi prostě uniká. Měl jsem pocit, že když si režisér vyhrál se stylsticky barvitými scénami, prostě toho nechal.

Musím se přidat k těm, kteří pozitivně hodnotí vizuální stránku filmu, protože ta je skutečně neobyčejná. Vlastně se zpočátku podobá stylizací Slonímu muži (scéna na pouti). Nicméně stylizace často utopí příběh, který je místy nejasný, spousta postav a podnětů, které vyjdou naprázdno.

Předešílám, že hodnotím jako velice dobré tři hvězdy. Co mi zabránilo dát víc je několik momentů filmu, které podle mě do opravdu dobrého filmu nepatří. Hlavně občasná teatrálnost, která útočí na divákův smysl pro realitu poněkud příliš slzychtivě. Navíc myslím, že ve skutečnosti nepřináší nic nového oproti jiným filmům, řešícím podobné problémy. Mám na mysli vynikající Obyčejní lidé od Redforda.

Člověk by mohl být překvapený, o jak málo kontroverzní film se jedná, ale kdo zná Anga Lee, ten jistě skandál nečekal. Jedná se o formálně dokonalý film, herecké výkony, režie, kamera, scénář ani hudba se nedají samostatně vyzvihnout. Zcela slouží celku. Jistě bylo obtížné zpracovat osamělost a odcizení okolnímu světu, které zažívali hrdinové, a co způsobovalo osudovost jejich vztahu - jedinčenost porozumění v nepřátelském a nechápajícím světě - ale nezasáhlo mě to natolik, abych dal 100%.