Trismegistos

Léto s Monikou nepředstavuje skvost mezi Bergmanovými díly. Nemá propracovanou psychologii, nemá dobře vymyšlený ani navazující příběh. O čem film je? O složitosti situace dvou mladých lidí, kteří spolu začnou chodit, stráví romantické léto na ostrově, kde si zanadávají na zkostnatělost společnosti a naplánují si skvělou budoucnost. Pak se s příchodem zimy vrátí do města a mají spolu dítě. Táta musí hodně pracovat a máma je nespokojená, že se jí nevěnuje, tak ho podvádí. A pak ho opustí, čímž film končí… 2/5

Opravdu milý úsměvný film. Nenáročný. Hepburn, O'Toole i Griffith si své role užívají...a čas klouže..

S chutí jsem zasednul do křesla, pohodlně se rozvalil a očekával, co mistr Fellini nabídne. Doposud jsem viděl pouze Cabiriiny noci a tak jsem se těšil na „druhý díl“ z dílny režiséra par excellance. A byl jsem stále více překvapen. Záběr následoval záběr a já jsem se stále zoufaleji snažil zachytit kam to k sakru Fellini míří. Opravdu hodně rozvolněná kompozice a když už jsem se začal něčeho chytat, začínalo mi to dávat smysl...šup, OBRAT! a smysluplnost tatam. Čím dál méně jsem věděl co je sen, co je skutečnost, co chce hlavní hrdina. Křeslo začlo být nepohodlné, vrtěl jsem se a očekával kdy už ta marnost plná podivně souvisejících barvitých náladových sekvencí skončí. Skončila, vydechnul jsem a šel spát. A nyní zpětně nahlížím včerejší zážitek takto: můj přístup k filmu byl vlastně negativním vymezením toho, co film ve skutečnosti jest. Hledal jsem smysl, příběh, krásu, spád, návaznost: nic z toho se neukázalo být vodítkem, klíčem pro čtení; a jak se tyto mnou vtiskované struktury ukazovaly být nepřesnými a odpadávaly, čím dál víc jsem se přibližoval tomu, o čem výpověď ve skutečnosti byla. Přesto se mi jeví nemožným vyjádřit to přesně, jelikož mám dojem, že jakýkoliv popis bude jen další strukturou, vymezením hranic, což je ale podle mě přesně to, co film odmítá jakýmkoliv způsobem přijmout.

Bezútěšnost industriálního světa. Bizarnost vztahu vnitřní krajina člověka – betonové prostředí továren. Na jedné straně barevnost, život, reflexe, na druhé ponurá nálada zvuků mechanických strojů, kouře z komínů, naftou umrtvených polí (což umocňuje u Antonioniho klasicky vynikající kamera). Snadno si lze představit, že člověk pocítí stísněnost, když se do takového světa dostane. Ale to vše je jen decentní nádech nálady něčeho cizího, stále jsme jen na návštěvě - jsme obklopeni, ale ne prosyceni. Postavy z Červené pustiny však v této krajině žijí, právě ta je jejich domovem. Co znamená nutnost vztahovat se dennodenně k tomuto světu? 4.5/5

Zatmění je mistrovský kousek, to bezesporu. Příběhová linie tam je, decentní a křehká, stejně jako každý jednotlivý záběr, hra se vzdálenostmi, kontrasty. Antonioni skrze Zatmění promlouvá k tomu, kdo chce vidět svět z "trošku jiné perspektivy", kdo chce poznávat jaké jsou možnosti, kdo se pokouší uvolnit se z nejběžnějšího, naučeného, zautomatizovaného náhledu. Nechal jsem se vézt a byla mi ukázána lidskost jednotlivce, naproti které se točil vír anonymního pulsujícího města. A v tom protikladu bylo víc než jindy znát, čím je lidské stvoření a jak pestrého je schopno jednání. V mnoha chvílích se dokonce oba protipóly prolínaly, lidské konání zanechává stopy a přiřazuje místům smysl. Tak se z obyčejného rohu rozestaveného baráku u křižovatky stane místo, na které když se podívám, vzpomenu si na začínající vztah dvou mladých lidí. Místo se stává milníkem, iniciuje vzpomínky, zažehává pocity dávno zapomenuté. A drží si tuto ontologickou odlišnost i ve chvíli, kdy už není lidí, kteří by pamatovali? 5/5