Bebacek

Cameron vyměkl. Knižní předloha ho sice evidentně zaujala, přesto však téma, které zpracovává, zůstává tuctové a zdaleka se nevyrovná tomu, jak se s ním například popasoval Payne v Descendants, případně Levine v 50/50. Ti se ve filmu o umírání nebáli jít za hranici a dokázali ze svých hereckých svěřenců vytřískat maximum. Taková Scarlett zde působí zcela vyčpěle a kdejaká neznámá herečka by ji snadno dokázala nahradit. Roztomilost Maggie Elizabeth Jones působí strašně nepřirozeně a někdy až otravuje. Dvacet sedm druhů zvířátek je sice fajn, ale i tak si myslím, že Crowe by měl zůstat u toho, čemu nejlíp rozumí (tedy hudbě) a točit hudební filmy a dokumenty. Na průměrný rodinný mainstream je tu řada jiných.

Hajzlíky na olomouckém konviktu jsou vskutku fotogenické. A nejen ony... Konvikt už se ale u olomouckých amatérských filmařů začíná docela vyčerpávat - i když samozřejmě chápu, proč si jej vybírají. Možná by však vážně stálo za to poohlédnout se po jiných, méně okoukaných lokalitách. Za chvíli si správci budovy stejně začnou nárokovat honoráře :)

Zajímavý a především jiný pohled na manželský pár, jednání žen a mužů v íránské společnosti. Škoda jen toho až příliš televizního stylu a zbytečně dlouhé stopáže. Na intenzitě zážitku by nepochybně přidalo, kdyby byl film o půl hodiny kratší.

Když si chlap namísto Marlene vybere boha, není něco v pořádku.

Vynikající, bez pochyby jeden z nejlepších noirů vůbec - že mě tak dlouho míjel, nechápu. Velice dobrý námět Roberta Siodmaka (kterého společně s Langem považuju za skutečného krále noiru), nádherný, promyšlený vizuál a Bogart jak ho mám nejradši - v roli záporáka.

Která žena by nechtěla vlastnit nohy Cyd Charisse?

3,5 - Příliš slov a málo akce. Na tu když ale přijde, stojí to za to. A Lancaster tradičně vynikající.

Hrdina zneškodňující protivníka vrhnutím pár malých kamínků do jeho obličeje, hadí tanec Marii Montez ve stylu epileptického záchvatu, její památná hláška "Who are you?" při pohledu na vlastní identické dvojče a opice schopná navléknout nit do jehly a pak zašít roztržené kalhoty jsou jedny z přehršle šíleností, které Siodmakův jinak špatný film dělají naprosto skvělou zábavou.

Ve filmografii každého režiséra téměř vždy najdete nějaké to rozšlápnuté lejno. V případě Rayovy sterilní a k uzívání nudné válečné propagandy s naprosto nevyužitým Robertem Ryanem nemusíte dlouho dumat nad tím, který obdivovatel letadýlek ve vedení studia ho do ní natlačil.

Uznávám, že filmu trochu nadržuju, ale Glenn Ford zkrátka nikdy nebyl tolik sexy, takže ztotožnění se s pocity toho ušlápnutého a nešťastně zamilovaného dvojčete Bette Davis bylo pro romantického introverta ve mně samozřejmostí.