C.lementine

Dříve bych nad snímky jako je Holy Mountain nejspíš "masturbovala", ale dnes mám pocit, že mě tahle samoúčelná mystyfikace nijak neuspokojuje. Velkolepost, skvělé téma, skvělá kamera, skvělé obrazy, přesto ale mám pocit, že Jodorowský prodává spíše sebe než svůj produkt (ostatně jako vždycky). Jeho volné asociace mají někdy dobrý námět, ale nejsou geniální, jak si on sám o sobě nejspíš myslí a aby ten fakt zakryl používá provokující obrazy ve kterých se nezmůže v podstatě na víc než sex, násilí drogy a malomocenství. S dobrou dramaturgií by mohl vytvořit opravdu velkolepý snímek, ale myslím, že na to je až moc zaslepený sám sebou.

Kdysi náš divadelní výkon potorci festivalu přirovnali k situaci, když vám někdo ztopoří penis a potom ho polije ledovou vodou... Z nějakého důvodu se mi tahle věta po shlédnutí filmu přišla na mysl... A strašně mě to mrzí... Byť jsou záměry pana Kaufmana pochopitelné, asi by se mi líbilo, kdyby zůstal ve fázi zoufalce neschopného dokončit scénář.

Fotografie zvířat v úvodních titulkách prozrazují v jakém smyslu se ona divokost projeví. Lidské reakce a jednání daleko překračují rámec přijatelného chování v dnešní společnosti. A právě proto je pro mě snímek neuvěřitelně aktuální! Poukazuje na absurdnost světa byrokracie, politicky i sociálních vztahů. Přesto však s nadsázkou. Santaolalla rovněž nezklamal - i míň někdy může být víc. 4,5*

Obrovský potenciál tématu se mi zdál poněkud nevyužitý. Ale to už bude asi věc scénáře... Nesmyslné honění se za pravdou a temnou stranou, podivné upíří pomsty a velmi nekonkrétní obraz jiného upířího světa... Na druhou stranu mě film bavil především v herectví Dunst a erotickému napětí mezi třemi hlavními hrdiny. Snad jsem nad tím ke konci začala uvažovat poněkud filosoficky... Máme snad být vděční za náš smrtelný krátký život, protože zrovna ona nás činí živými? (asociace s Čapkovou Věc Makropulos). Naštěstí poslední půl minuta s Cruisem v červeném kabrioletu mě naprosto uchvátila a spravila náladu i pohled na film. Tak nějak si sama shodila celou tu nostalgicky melancholickou atmosféru, kterou si celou dobu budovala. A v hereckém souboji Cruise: Pitt pro mne rozhodně vítězí 1:0.

Cesty páně jsou nevyzpytatelné a tak vám nebudu vysvětlovat, jak jsem se dostala k tomuto filmu. Věřím ale, že nikdo, s otevřeným srdíčkem a zvráceným humorem nemůže tomuto filmu dát "odpal", který by si jistě jako vážně myšlený snímek zasloužil. Jako recese však fungoval výborně. Motivace postav, které se snaží dosáhnout kopulace jsou srovnatelné s triky opraváři myček z porno filmu. A pohled na budovu koncentračního tábora, ve kterém blonďaté namalované židovky s výstřihem o odhalenýma nohama vesele svačí byl rovněž rozkošný. Bohužel dnešní porno i horor průmysl, ba i filmy o válce jsou zase na o něco realističtější úrovni než v sedmdesátkách, takže se bohužel nedá svítit. Nicméně i před rokem 1976 by se našli režiséři (a třeba právě italští), kteří by se slibnými motivy totálního hardcoru, který si nebere servítky z věru vážných témat, by dokázali divákovi předat určitě intenzivnější zážitky. (Akorát by to asi v takovém případě už nebyl úplně film pro mě :-P ). Tuto verzi jsem však za natočených podmínek opravdu nemohla brát vážně.

Úspěšné navázání na vesnický realismus o sto let později. Životní tragédie schované za venkovský hrubý "humor". Konsternovaná jsem byla ještě den po.

Lidi už dneska prostě neumějí koukat na FILMY. :-(

Svůj divadelní původ Wright přiznává nejen vložením příběhu na prkna divadla, ale i propracovaností choreografií, kostýmů, ale hlavně i zkratkovitých útržkovitých dialogů a zrychlených přechodů scén. Je pravda, že mi dávají smysl potom, co jsem se s Annou Kareninovou seznámila coby čtenářka a oceňuji tak Wrighta především jako schopného "adaptéra." Divadelně-filmové herecké výkony mi nepřišly nijak zvlášť obohacující, ale ty přehluší energie, která vychází ze stejně tematizované režie. Nejvíce působivá pro mě byla scéna z koňských dostihů. Wright mi stavbou svých scénografií asocioval svým způsobem tvorbu Gondryho. Slovy asi nedokážu popsat přesně čím, ale další režijní spojitosti vnímám i s Trierem

Po všech těch náročných uměleckých filmech je opravdu fajn si prostě jako nedělní pohodku hodit animák. A u Transylvánie se za to rozhodně nestydím! Zápletka v celku průměrná, s aktuálními tématy. Líbila se mi i narážka na Twighlight. Věřím, že pro děti neuvěřitelné množství vedlejších "srandovních"postav, které prostě musí milovat! Na druhou stranu příběh neustále udržoval i moji hladinku smíchu a snad každý dospělý si zamiluje apatického vlka :)) Rovněž se mi líbí ta vlastnost, že se postavy dokážou v ději úplně zaseknout a s nadhledem a dospěle okomentovat situaci "Když vám strčím do pusy ruku, bude taky neviditelná?" nebo ta "schíza", když se dostanou na festival strašidel. Prostě paráda :). Téměř klasicky film končí skvělou párty, kde se sejdou všechny příšerky, ale bohužel s opravdu hroznou hudbou! Proč ty děti neučíme hudebnímu vkusu??

Gondry se již asi dostatečně vyřádil ve svých surrealistických snímcích a dovolil divákovi nakouknout do zákoutí jeho vlastní imaginace a tvořivosti, kterou pak převedl do roviny nás obyčejných lidí. Jak by to asi vypadalo, kdyby se Jarry a Michael rozhodli natočit Nauku o snech? :) Sice trochu prvoplánově a sentimentálně předává divákům poselství, že film si všichni můžeme natočit sami a jaký jen chceme. Jedinou hranicí je jen naše vlastní představivost . (A ta Gondrymu rozhodně nechybí!) V asociaci s tímto snímkem mě rovněž napadá inovace filmů bez možnosti se opřít o profesionální tvorbu, jako tomu bylo v prvních filmech vůbec, především pak v tvorbě G. Méliése.