liborek_

V úvodní části celkem zábavný popkulturní produkt odkazující na uzoulinkou výseč britské historie a bohaté dědictví britské POPkultury posledních padesáti let... Boyle zařídil, že zahajovací ceremoniál (zvláštní svébytný umělecký útvar) byl tentokrát ne-nudný a o poznání snesitelnější než všechny předchozí, které jsem od Soulu nebo Barcelony viděl. Sice to byl slepenec velmi vzdálený vznešeným Coubertinovským myšlenkám z konce předminulého století, ale čekal snad někdo něco jiného..? Druhá, oficiálnější část ceremoniálu již nepostrádala onen obvyklý patos a planetární monumentálnost, což však Boyle mohl ovlivnit pouze v detailech. _ Česká výprava v gumácích a s deštníky, znuděná královna, twitterující Usain Bolt a Paul McCartney obdivující zvuk svého popěvku z úst desetitisíců dívek a žen... Vidět a zapomenout. _ Jsme na filmovém serveru, tak ještě palec nahoru za dvouvteřinový záběr na letící Kes...

Konfident se dá snad nejlépe charakterizovat spojením "další z řady". Další z řady filmů, které se snaží o reflexi naší komunistické minulosti. Česká polistopadová kinematografie v této reflexi dost selhala a jakoby se to snažila poslední roky nějak dohnat. Přitom paradoxní je, že zdaleka nejlepší filmy na toto téma vznikly v době, kdy jsme ještě byli sovětským protektorátem. Konfident patří spíš mezi průměrné; nedá se srovnávat se strašlivým Klíčkem, ale je viditelně slabší než nedávná Pouta. Jeho největší slabinou je scénář, který je plný šablon přejatých z učebnic dějepisu pro základní školy, nepřesvědčivých vztahů i motivací a komunisticko-reflexivních klíšé. Estébáci i disidenti jsou zde vykresleni tak, "jak se to má dělat" - tj. neoriginálně, tupě doslovně, edukativně (viz např. Goldflamovo doslovné vysvětlení zkratky RVHP). Ne že by film neukazoval, jak to doopravdy bylo; selhává ale v uměleckých měřítcích - ukazuje estébáky, disidenty i vpád sovětských vojsk učebnicově a bez kontextu, zato s přemírou snadno identifikovatelných symbolů (radio Luxembourg, prominentní disidentský spisovatel, vlasatý volnomyšlenkář - Bylo by také zajímavé udělat sestřih scén zobrazujících vpád vojsk v osmašedesátém, jak se objevily ve všech polistopadových filmech a seriálech... Tento moment našich dějin je natočen vždy jak přes kopírák a otázkou je, proč ho tam ti filmaři vlastně pořád cpou?) Naprosto nepřesvědčivý a nedostatečný je důvod, proč se Adam rozhodne tak, jak se rozhodne. Vůbec nevidíme, že by se snažil situaci řešit jiným způsobem - prostě hned jde a podepíše. Vzhledem k jeho povaze, soukromému životu a následným výčitkám působí tento automatismus poněkud nekonzistentně. Zajímavé je, že Adam s Evou vůbec nemluví o svých rodičích (zvlášť Eva o svém otci, který emigroval). Zvláštní je též scénáristovo nakládání s onou inkriminovanou nahrávkou velitele Dravce (objeví se pouze 2x a pokaždé s inženýrskou přesností tak, "jak by měla" - a pozorný divák od první minuty ví, kdy se objeví...). Pozoruhodné také je, že naprosto nikdo si nevšimne Adamových sabotážních pokusů. Naopak velmi dobře Konfident nakládá s detaily - zobrazení umakartové každodennosti je efektní a práce s jemnými technickými detaily i velmi efektivní; ale tíseň, kterou by divák zřejmě měl pociťovat, to nijak zvlášť nezvyšuje. Film určitě není nudný a není ani blbý, ale těžko se ubránit dojmu, že za např. tématicky podobnými Uchem a Životy těch druhých zaostává o několik kol...

Tohle má k realitě asi tak daleko jako fotbalový tým Vanuatu do finále mistrovství světa...

Zlo! Naprosté televizní zlo, které je dnem lidové zábavy poslušných. Těch, jimž duše krvácí žalem po vkusu a kteří si přitom bláhově myslí, že ta jejich frustrace pramení ze staré oprýskané kuchyňské linky, na jejíž výměnu není dost peněz...

Skvělé představení jediné Beethovenovy opery v režii Joachima Hesse a pod taktovkou Leopolda Ludwiga. Není to pouhý záznam divadelního představení, ale skutečný opera-film natočený v roce 1968 v televizních studiích souborem Hamburské státní opery. Vynikající obsazení a výborná scéna v klasickém pojetí bez experimentů a modernistických špekulací (narozdíl např. od příšerného Fidelia v režii Balázse Kovalika z Maďarské státní opery...) Tomuto Fideliovi nelze vytknout opravdu snad nic.

Poupata dorostla a z krásného údělu a nadšených kroků k zítřku, jenž měl být nádherný jak rozkvetlá růže, zbyla pouty svázaná usychající kytice neštěstí a zmaru; kytice v odpadkovém koši... Poupata bez budoucnosti a s minulostí, která poutá ke dnu a už nepustí. To jsou poupata z roku 1985 dorostlá do Poupat roku 2010. Jiráský představil českému publiku po velmi dlouhé době skutečně realistické sociální drama, které není blbé, trapné, nebo odtržené od skutečnosti. Marně pátrám v paměti a napadá mě z poslední doby snad jen Šulíkův Sluneční stát a s určitými výhradami i Slámovo Štěstí (a to jsou oba z roku 2005). To, co již dlouhá léta točí např. v Anglii Ken Loach (Kes; Sladkých šestnáct let) nebo v sousedním Polsku Robert Glinski (Sviňky; Ahoj, Terezko), tady v té záplavě ironizujících, hláškovacích a především nerealistických filmů zoufale chybí. Poupata jsou opakem toho, co se tady točí běžně: Absence humoru a karikatur, pesimismus, bezvýchodnost a především přesný popis určitého problému. Zejména v první půlce je film výborný; bohužel s přibývajícím časem se začínají ve scénáři objevovat detaily, které až příliš připomínají otáčení kudly v otevřené ráně; detaily, které jsou přitažené za vlasy a trochu zbytečně prohlubují již tak hutnou depresi (postava prostitutky, pointa s vietnamským prodejcem apod.) I přes tyto drobné vady je však třeba vyzdvihnout to, jak jsou napsány jednotlivé postavy, protože přesně typologicky vystihují své předobrazy ze skutečného světa sociálně vyloučených. A osudy takových lidí je třeba si stále připomínat; zvláště v současné době, která poskytuje nadbytek živné půdy pro šíření sociálních problémů. Je třeba si to připomínat, neboť kde není budoucnost tam není ani hřích.... (3,5*)

Instantní mystika, k níž scénář napsal nějaký podivný klon spisovatele Paula Coehla a scénáristy Jamese Camerona a jehož režie se ujal pravděpodobně tuze velký diletant. Pokud jste se k tomuto filmu dostali podobně náhodnou cestou jako já a pokud také uhádnete, co hlavní hrdina na začátku filmu dopíše na konec obrázku s vyobrazením evoluce, zadržte a dál raději už nesledujte - pokud nejste masochisti jako já... Bude to totiž už jen horší a horší a nad takovým přívalem "duchovna" si ukroutíte hlavu....

Nikdy jsem neměl potřebu Troškovy filmy komentovat; snad z obavy, že to bude vnímáno jako povýšené mudrování nebo pouhé hloupé snobství. Nicméně dnes si neodpustím krátkou poznámku: Herce, kteří se zde objevili, dokážu pochopit (přátelství s režisérem, prostá snaha živit rodinu či milenky apod.), ale ani flogiston pochopení nedokážu v sobě najít pro Trošku, který, dle mého laického pohledu, naprosto postrádá soudnost. Netroufám si posoudit, nakolik je DoJH horší nebo lepší než jeho jiné filmy z posledních 15 let, na to by asi byla potřeba velmi jemná stupnice, avšak celkové hodnocení tohoto "filmu" hodně vychází z kumulativního znechucení z celkového díla tohoto "lidového" umělce - nenacházím naprosto nic, co by zasloužilo aspoň náznak uznání nebo pochvaly.__ Dodatek: Je pozoruhodné, jak se zuby nehty drží české kotliny onen mýtus o lidovosti režiséra Trošky. Na jeho filmy se do kina vůbec nechodí a jsou to vlastně divácké propadáky. Že se jako kolovrátek hrají neustále v TV (=TV Nova)? Oh.. come on...

Film Jana Látala, pátrající po důvodech negativního mediálního obrazu Jiřího Paroubka, sám o sobě vytváří mediální obraz (přestože s výrazně omezenějším publikem), tentokrát o kriticích tohoto bývalého premiéra. A tento nový obraz převážně ukazuje kritiky jako lidi hloupé a argumentačně impotentní. Prvotní nápad je miliónový, avšak aby výsledek mohl být brán vážně, musela by předcházet důkladná analýza, která by zohledňovala také subjektův vklad (jeho konkrétní činy, kontext...), tj. která by jasně rozlišila, co je prosté zobrazení skutečnosti a co je interpretace/mediální fikce.

Působivý dokument, který se tak odlišuje od populistických trháků Micheala Moora, efektní Pravdy Davise Guggenheima a zejména tzv. konspiračních filmů Petera Josepha, Martina Durkina nebo Dylana Averyho. Poměrně střízlivým stylem bez zbytečných efektů je zde popisována historie krize, která má konkrétní průběh, konkrétní důsledky a konkrétní viníky. Tomu také odpovídá sled konkrétních ověřitelných informací a argumentů, které srozumitelným jazykem čte Matt Damon (laik laikům). Oproti výše zmíněným konspiračním nesmyslům (vedle kterých se Inside Job tyčí jako titán vedle měňavky bahenní) konfrontuje Ferguson pohledy řady lidí s máslem na hlavě a těch, kteří na nebezpečí upozorňovali; zpovídá bankéře, akademiky, ministry financí, šéfa měnového fondu... Mnohem víc se blíží skutečné ("populární") analýze, ke které mají jiné dokumenty tak daleko. Pravda je, že Inside Job přistupuje k bankéřům provozujícím pochybné obchody s deriváty s patrným odporem; je předem zaujatý, ale chápu tuto zaujatost jako výsledek nezvladatelné naštvanosti z konkrétních lidí, činících konkrétní činy a beroucích konkrétní nemorální odměny; naštvanosti, která nestojí na ideologických, ale "pouze" rozumových základech. Na druhou stranu se neuchyluje k podpásovkám, nemístné ironii či zesměšňování oponentů a nemá potřebu fabulovat a konstruovat "alternativní" teorie. Ferguson prostě provedl řádnou rešerši, sesbíral dostupné informace, vyzpovídal příslušné persony (pokud měly zájem o rozhovor) a výsledek podrobil důkladné analýze, kterou předložil divákům. __ Žijeme ve světě, kde otázka víry stále hraje obrovskou roli. Čemu věřit a čemu ne, když jsme zahlceni tolika informacemi, jež je obtížné jednotlivě a detailně ověřovat? Věřím více Fergusonovi, který říká, že za krizí stojí deregulace a chamtivost některých finančníků, než jednomu obskurnímu prezidentovi jedné evropské země, který tvrdí, že tato krize je chřipka, kterou rozhodně nevyléčí zásah státu...