liborek_

Tohle už je docela za hranou, ne? Film o snuff-pornu, který má být vyjádřením nejniternějších režisérových pocitů a osobních postojů k dění v Srbsku za posledních x let válek a politického a morálního marasmu? Film o snuff-pornu jako facka politické korektnosti? Ale no tak... To, že ukážu zdrogovaného nad-samce, jak znásilňuje zuboženého malého kluka či dokonce novorozence, nemá s politickou korektností vůbec nic společného; to nemá co dělat s pocukrovaným světem dneška, který se chová politicky korektně, ale ve skutečnosti je za svou fasádou samá špína a hnus (=volná citace režisérových slov z nějakého rozhovoru). To jsou jen kecy, kterými se dá ospravedlnit naprosto cokoli. Vysloužilému pornoherci Milošovi byla učiněna královská nabídka. Ale přesně v okamžiku, kdy po počátečním váhání Miloš podepíše smlouvu s producentem Vukmirem, ztrácejí režisérovy kecy o metafoře "..poválečné společnosti a jedince vykořisťovaného až na dřeň ve jménu ochrany a přežití jeho rodiny..." veškerou validitu, protože zcela zkresluje mechanismus uchopení moci. Miloš podepsal, protože chtěl. Přitom věděl co podepisuje a všechny indicie naznačovaly, že to je špína! Mohl svobodně ODMÍTNOUT. Ptal se režisér těch skutečných "vykořisťovaných", jestli opravdu chtěli? Jestli by neodmítli, kdyby viděli tolik podezřelých okolnosti? Tenhle film by se dal interpretovat i jako urážka Srbů, protože Miloš podepsal, protože chtěl velké peníze, kterých se mu nedostávalo, ale pro uživení rodiny neudělal nic jiného (nezaměstnaný, nechá se živit ženou...). Je to hnusný film a za ty stupidní kecy o politické korektnosti by Spasojevic měl dostat nakopáno do zadku, protože kdyby měl pravdu, tak tenhle film nikdy nenatočí (anebo skončí jak Pasolini po dokončení Salo...). 1* za první půlku.

Doufám, že móda tohoto typu filmu už pomalu odchází, protože tyto filmy jsou čím dál trapnější, hloupější, překombinovanější, prázdnější.... Z čeho se kritici mohli podělat slastí u Inception, je zde dovedeno k naprosté absurdnosti, a vlastně to vypadá, že divák už je úplně vedlejší. Podle tohoto mustru totiž nevznikají filmy, které by překrývaly různé významové roviny, různé zdánlivě neprůsečné látky a náměty k přemýšlení... Podle tohoto mustru vznikají jen narační guláše, pouhé hádanky či hlavolamy (!) - Primární otázkou zde je: "jak je to asi doopravdy?" (přičemž to "doopravdy" je zase jen umělcova fikce bez hlubšího smyslu; zkrátka jde o honbu za pointou). V Transu se vyprávění tolikrát otočí, tolikrát změní směr, že už vlastně nemá smysl ptát se, jaká je pointa (neřkuli "proč" je to tak, jak to je). Nula procent smyslu, sto procent efektů. Nevynucuju si tímto film jako od Dreyera nebo Tarkovského, ale balit tuctovou šestákovou zápletku do X protichůdných výsvětlení bez jasně daného příběhového rámce (a třebas i s otevřeným koncem) a tvářit se u toho jako tajemný hrad v Karpatech, je už opravdu jen pro odvážné. Takhle si film jako zábavu nepředstavuju. Závěrečná scéna s váhajícím Vincentem Casselem, zda zmáčknout nebo ne, je vyvrcholením trapnosti hlavolamových filmů a nabízí možné řešení "syndromu točící se káči": tj. bude se točit, dokud divák bude ochoten za tento balast platit. Neskutečná nuda.

Oficiální text distributora je samozřejmě reklamně zavádějící. V deseti dílech dokumentu sice uvidíme ucelenou historii vzestupu a pádu císaře Napoleona, ale není to ani poprvé, ani bez příkras, ani nestranně, ani objevně. Dokument je nutno brát jako francouzský (a navíc trošku povrchní) pohled na věc. Např. v části popisující bitvu u Slavkova slyšíme ódy na Napoleonova génia, ale ani slovo o taktice spojenců (jméno Weyrother např. vůbec nezaznělo). Trošku lépe je popsáno ruské tažení (ale možná jen proto, že pro Napoleona skončilo katastrofou...). Rakouský, pruský, ruský, anglický, italský, španělský, vatikánský a jiný pohled je omezen na nejnutnější minimum; dokument se soustřeďuje výhradně na úmysly a pohnutky samotného Napoleona, který je prezentován jako sebevědomí Francie. Toto ještě dokážu pochopit, ale neskutečně iritujícím způsobem působí ta pseudoartistní forma dokumentu kombinující počítačové animace s grafickou úpravou doprovodných malířských děl... Významné bitvy napoleonských válek jsou zde prezentovány jako počítačové hry, medailonky významných postav jsou redukovány na extrémně povrchní soudy ve formě poznámek ministra policie (skoro jakoby si hráč vybíral postavu v PC hře: Svalnatý, schopný, ale trochu alkoholik...; Vypočitavá ambiciozní rádodajka apod..), Davidovy obrazy jsou "vylepšeny" grafickými efekty. Hlavními průvodci dokumentem jsou (vedle zmiňovaného ministra policie Fouchého) diplomat Talleyrand a císařův věrný voják Jean-Roch Coignet, který bez zranění prošel snad všemi významnými bitvami a ke stáru napsal dodnes publikované paměti - jež se také zřejmě staly významnou součástí scénáře. Obě tyto postavy se k divákovi neustále vrací v otravných a otravně identických PC animacích (=důležitá póza bělovlasého Talleyranda a nepřirozené kývání neoholeného Coigneta). Toto už není škola hrou, toto už je docela zvláštní forma infotainmentu, která klade důraz na složitou vnější formu, ale nevadí ji poněkud povrchní výklad...__Po počátečním šoku z té příšerné grafiky a po přivření očí před jednostranností ustálím hodnocení na slabší 3*. Informační hodnota dokumentu je přece jen nezanedbatelná a z určitého hlediska vyčerpávající.

Klasický problém: Zajímavé téma zpracované banálně, místy trapně, s využitím všech možných stereotypů a typicky česky rozjuchaně. Přidanou hodnotou v kontextu české kinematografie je alespoň větší rozsah nahoty, čímž je překročen jakýsi mezník mezi lascivitou a autentickou erotikou - Srovnej např. s lascivním Cieslarovým filmem Láska je láska apod., v němž jsou narážky na sex i v těch nejstupidnějších situacích (ačkoli hlavním tématem má být něco jiného), ale nahota je "cudně" ignorována. Zde je to aspoň víceméně explicitní a sex je i s nahotou přímo tématizován (a realitě je snad i díky tomu mnohem blíže). Nicméně banální Vieweghův scénář se soustřeďuje zejména na samotný akt přemlouvání k výměně manželek a ostatní postavy kolem "svaté" čtveřice hrají pouze vycpávkovou roli - což je patrné z marnosti a trapnosti jejich reakcí na chování čtveřice. Kvuli tomu i náznak jakéhosi morálního ponaučení vyznívá do ztracena (podstatnou otázkou ale je, zda to jejich chování je vůbec nemorální nebo aspoň nesprávné...). Hřebejk je ale poměrně talentovaný a zručný filmař (jo, je..), takže film není úplná katastrofa; znakem jeho tvůrčí krize je ale mj. rutina, se kterou tento film natočil. A to pomíjím silný křesťanský prvek v ateistickém Česku, poměrnou nevinnost (i když zajímavost) tématizovaného sexuálního fenoménu ve světě, kde lid je vychováván běžně dostupnou tvrdou pornografií, a malebnost ostrova v Karibiku, kde i ruiny po hurikánu či zemětřesení vypadají krásně romanticky... (2 a 1/2*)

Podle mého soudu jsou Šmejdi z koncepčního hlediska poměrně špatně udělaný film, který (sám o sobě) nebude mít ten zamýšlený preventivní účinek, který zřejmě chce mít. Podstatná část filmu je postavena na paní Daně, která už ale předváděčkové vášni zcela propadla a u níž se dá hovořit o čisté závislosti. Jenže paní Dana reprezentuje jen jeden typ návštěvníků těchto akcí - typ v závěrečné fázi; typ, který cíleně jede na předváděčku a ví, co ho čeká; typ s již zjevnou patologickou poruchou; typ, který nějakým dokumentem už odrazený od svého konání býti nemůže - a navíc tou svou extrémností může paradoxně snižovat preventivní odstrašující účinek, protože divák si nepřipustí, že by mohl dojít až tak daleko. Na začátku filmu mělo být jasně řečeno, kdo všechno se předváděčkových akcí účastní a z jakého důvodu. To se ale dozvídáme postupně a jakoby mimochodem - viz paní Boženka, která tam zjevně byla jen jednou (či jen párkrát) a stala se obětí jen jedinkrát (ale o to silněji to prožívá), nebo paní Marie v samém závěru filmu, která prostě chtěla jen jet na výlet na zámek. Zatímco u paní Dany si většina lidí odfrkne: "Tohle se mně stát nemůže, takhle blbý být nemůžu, může si za to sama", u těch dvou dalších dam jsou praktiky nemorálních prodejců mnohem zřetelnější a jejich příběh se může zopakovat u samotných diváků mnohem pravděpodobněji. Z těchto dvou případů bych rozvíjel celý dokument. Kromě toho film působí velmi amatérským dojmem, jakoby spíchnutý horkou jehlou: Skáče z myšlenky na myšlenku, v rychlém sledu vysvětluje různé praktiky a snáší argumenty (což starší nezkušený divák vůbec nemusí stíhat pobírat), v přímých rozhovorech na kameru autorka neklade naléhavější otázky a vlastně nemá žádou jasnou koncepci. Film sám o sobě proto asi nemůže mít ten správný účinek. Ale pozadí celého projektu, prvotní myšlenka a doprovodné akce (spolu s masivní medializací) jsou naopak záslužné a strategicky dobře promyšlené. Film jako takový je ale spíš průměrný a kinosál je pro něj příliš velkým soustem.

Když mi bylo cca 14-15 let, tak videokazeta s tímto sestřihem Paulova světového turné byla mou zásluhou jednoznačně nejohranější ze všech v naší domácí videotéce. Záznam má pěkný playlist, který kombinuje klasické hity Beatles s výběrem největších pecek Paulovy sólové dráhy a také se singly z tehdy aktuálního alba Flowers In the Dirt (od vydání výborného Tug of War v r. 1982 a následného tápání konečně zase nadprůměrného). Ty koncerty, ze kterých je záznam poskládán, měly výbornou atmosféru, Paul byl ve skvělé formě a kapele to také pěkně šlapalo. Lester záznam hezky prostříhal a doplnil "tématickými záběry odjinud", čímž dosáhl toho, že od té doby a navždy mám Back In the USSR spojenou s obří Stalinovou hlavou převáženou na korbě vétřiesky :-) Get Back asi po technické stránce není špička v oboru koncertních filmů, ale sentimentální vzpomínka na teenagerovský kult mi ani po opětovném zhlédnutí nedovoluje nedat plný počet.... Ale není to JEN ze sentimentality - ta hudba je tam prostě skvělá!

Horor, který nijak neděsí (ale fakt vůbec!), nemá žádnou zajímavou atmosféru ani děj a staví pouze na maximalizaci nechutností a neustálém oddalování nevyhnutelného konce. Koukat se půldruhé hodiny jen na to, jak maskéři a chlapíci s kompjůtrem umí rozsekat partu mizerných herců, je zbytečná ztráta času. Možná se pravověrný fanoušek žánru bude bavit odkazy na starší klasické horory, ale pokud já k tomu můžu něco říct, tak na další dávku hororových klišé a nechutnou intenzivní vyvražďovačku nebudu zvědavý zase hooodně dlouho.

Spektákl založený ne na počítačových kouzlech, efektním střihu nebo masových scénách, ale prostě a JEN na úžasném herectví a silném příběhu s velmi lidským rozměrem. V suchem vyprahlém Třívršku chřadnou vedle krav a úrody i naděje Lizzie Curry a jejích bratrů na splnění celkem všedních snů. Zejména Lizzie, která je chytrá a vzdělaná (ale kapku zakomplexovaná) ztrácí víru v sebe sama, a nebýt nečekaného setkání s optimistickým přivolávačem deště Starbuckem, zakuklila by se do svého pesimismu nadobro a všechny její sny by se rozpustily v potu z domácích prací, vykonávaných rezignovaně pro ulehčení rezignace vlastních bratrů. Starbuck slibuje déšť (v který ale sám také nevěří) a ukazuje svým "zákazníkům" nový pohled: sny se sní, ale pokud není víra, není ani naděje na jejich splnění. Sucho, které sužuje Třívršek, znamená také usychání nadějí - déšť, který Starbuck slibuje, dokáže smýt rezignaci a naději oživit. Vždyť nejde o nějaké přemrštěné a nereální sny... Stačí zapomenout na dávný pohled do zrcadla a podívat se na sebe, život a svět novým pohledem. Obchodník s deštěm není ani western, ani thriller, ani komedie. Je to dojemný příběh o dvou polibcích: Jeden dokáže uvěznit a druhý osvbobodit. (Jestliže někomu vadí, že Lizzie hraje 49letá Katharine Hepburn, pak mu odpovídám, že o to silnější symboliku má ve filmu hledat).

Extrémně sebeparodická óda na barrandovskou blbost třicátých let s velice vyumělkovaným trapným scénářem, ultimativním přehráváním a nepřehlédnutelným sexuálním podtextem. Tak takhle vidím tuhle slavnou operetní taškařici, kde 23letá Ferbasová geniálně hraje třináctiletou nadrženou sirotečku ("oficiálního mazlíčka domu"), Jiří Dohnal nechápavého Matěje, Plachta dobrosrdečného podpantofláka a Zdeňka Baldová zbohatlickou "vyšší sféry" kravičku, která se lísá k hraběti "buona-sera-mama" Morreti-Novému... Nevím, nakolik byla tahle sebeparodická hříčka chtěná či nechtěná, každopádně z filmu jde cítit, že herci si natáčení užívali a měli z toho dost velký kopec srandy. Ono je to totiž opravdu tak blbé, že se u toho musím pokaždé smát...."Tak, s chutí do toho! Zde jsou mé luzné rty... Pořádně obejmout, fušerství nesnesu!"

Film tématicky i formou připomíná Katku od Třeštíkové, je ale ještě autentičtější, se silnějším průvodním motivem hřbitova a běžnému člověku "bližším" prostředím bezdomovecké komunity. Nelehce se na to kouká, pokud člověk má zažitý určitý životní standard a nedovede si představit, že by např. sám pozřel jakési masné špinavé chuchvalce ukryté v odpadovém plastikovém pytli v kontejneru za nějakou jídelnou a ještě si to pochvaloval. Lze ale takto nahlédnout až k samým hranicím společenské degradace a k s tím spojené redukci lidských potřeb a nároků, jež jsou pro většinovou společnost nepředstavitelné. Nehodlám film pitvat, jen se pozastavím nad tím, jak se Jan snažil vnutit pocit, že bezdomovectví může být jinou - svobodnější - formou žití (jakési životní paradigma zcela odlišné od "normy"). Tato iluze se odhalí v momentě, kdy Jan přinese Janě natrhané kytky a ta mu místo poděkování řekne: "No ty kytky jsou mi ale k h***u, když nemám žadný peníze." Bezdomovectví, jak ho prezentuje a omlouvá Jan, nemůže být svobodnější alternativa žití, pokud ke svému ukutečnění a udržení potřebuje prostředky odvrženého paradigmatu... Není svobodnější, protože možnost volby se jim redukuje na minimum ovládané nutností sehnat pár korun na jídlo a chlast a na boj s delirickým alkoholismem. Jinými slovy, jejich poslední skutečnou svobodnou volbou je volba, že na vše budou kašlat a žít v nesvobodě lenosti a vlastních závislostí.