gudaulin

Od Ericka Dowdleho jsem dosud viděl pouze snímek Ďábel, který v rámci žánrové produkce relativně fungoval, vyznačoval se obstojnou atmosférou a zápletkou, která neurazí. Následný kousek Pod zemí představuje po všech stránkách nedůstojný pád kvality někam do suterénu. Nerad používám silně emocionálně zabarvené výkřiky nespokojenosti, tady ale ztráta času opravdu bolí a svádí ke šťavnaté nadávce. Celé to připomíná výtvor party nadšenců, kteří bez jakýchkoliv zkušeností a zázemí natočí video pro (své) pobavení. V jednom dni jsem viděl Děsivé dědictví od talentovaného Ariho Astera, které Dowdleův výtvor překonává rozdílem několika tříd a tuhle chaotickou, mizerně sestříhanou zoufalost. Na databázi mají téměř shodné hodnocení... Nu což, nemusím chápat všechno... Celkový dojem: nula od nuly pojde.

Se slavnými jmény je to ošemetné - vyvolávají očekávání něčeho mimořádného a v případě, že se ten výjimečný zážitek nedostaví, generují nespokojenost. Majitelé klíčů jsou prvotinou a na něčem se i velcí spisovatelé musí učit, aby dosáhli pozdějšího mistrovství. Podle mého fakt, že hra na desítky let zmizela z repertoárů divadel, měl své opodstatnění. Hlavním důvodem mé nespokojenosti ale není autor, nýbrž režisér, který podporuje afektovanost  a celkovou přeexponovanost v projevu herců. Dávám přednost civilnímu projevu, tohle je teatrální, až běda. Celkový dojem: 45%.

Snímek plný slavných jmen, která vytvářela tvář francouzské kinematografie posledních 50 let, často na začátku jejich hvězdné kariéry. Jeho zajímavost - a svým způsobem i důležitost - ale spočívá v něčem jiném. Skvěle (i když bezděčně) zachycuje proměnu, jakou si prošla intelektuální levicová scéna od zlomového protestního roku 1968. Původně byla levice protestním hnutím, které se vymezovalo vůči systému, chtělo ho bourat nebo aspoň kompletně transformovat.  Během dvou dekád levice kompletně ovládla půdu univerzit a jejich pokrokoví absolventi vrůstali do systému a postupně se stávali establishmentem. Došlo ke kompletní proměně nikoliv společnosti, ale témat a způsobu vystupování levice, která začala vycházet vstříc potřebám svých bohatnoucích  a sebevědomých příslušníků. Sociální a třídní konflikty ustoupily do pozadí, na řadu přišla ekologie, feminismus, ochrana menšin. Jean-Claude a Pierot jsou typickými hrdiny té původní antisystémové levice a představitelé jejich hodnot. Nekonvenční, radikální, neuznávající tradiční morálku. Berou si od lidí i od života, co uznají za vhodné. Režisér a scénárista v jedné osobě se na jejich řádění dívá s vlídným porozuměním. Ukradnou auto a majitel, který se je snaží zastavit, je vylíčen jako odporný majetnický maloměšťák. Ženy jsou pro povedený páreček jen spotřební materiál a slouží výhradně k uspokojování jejich potřeb. Ikony tehdejšího levicového hnutí byli často sebestřední machové, kteří očekávali, že je ženy budou obdivovat a sloužit jejich potřebám a to se promítá i do filmu, kde jsou ženy fascinovány dominantním vystupováním pobudů a nechávají se od nich zneužívat. Depardieu si, myslím, už nikdy nezahrál tak odpudivou kreaturu, i když na svém kontě má řadu záporných rolí.  Pokud jde o filmařskou stránku snímku, nevidím v něm nic výjimečného a vybočujícího z produkce francouzské kinematografie 70. let. Za nepříjemný - a z pohledu dnešních hodnot problematický - obsah nemohu nadělit víc, než 40% celkového dojmu.