JirkaWade

Music and Lyrics byl ještě před několika lety byl pro mě dokonce nejoblíbenější film. Postupem času a filmových zkušeností se ocitá níže a níže, to ještě neznamená, že bych si ho znova nepustil. Nejvíce se mi na filmu líbí písničky v podání Granta, které mě prostě dostaly a musel jsem si je okamžitě stáhnout na internetu a pořád poslouchat. Teď už sice vím, že děj není dokonalý, mě se však líbí kromě jistých pár okamžiků. I dneska ve mně vyvolá pár emocí závěrečný koncert v Madison Square Garden a to hlavně písnička Way back Into love.

Můj nejoblíbenější akční film. Akční filmy jinak příliš nesleduji, tak je to možná zapříčiněno i trochu tím, ovšem tohle mě absolutně dostalo. Při sledování jsem úplně zapomněl, že je to „jenom“ film a hrozně jsem fandil a soucítil s Liamem, aby se mu povedlo zachránit dceru, kterou musel najít během 96 hodin. Scéna, kde byla Liamova dcera pod postelí a mluvila s otcem po telefonu, ve mně vyvolala extrémní leknutí i při dalším shlédnutí, jelikož jsem pořád čekal, až chlápkové, kteří unesli její kamarádku odejdou. Už, už jsem se vymanil z napětí, když v tu chvíli ji najednou chytli za nohy. odnesli ji pryč. Je to totiž navíc také okamžik, kdy se začne odpočívat již zmiňovaných 96 hodin, ve kterých se po dílčích úspěších povede Liamovi osvobodit svoji dceru. Pořád si nejsem jistý, jestli je scéna, ve které Liam řídí Audi a vedle je loď, kde je ukryta jeho dcera se odehrává v Paříží, jelikož mi to až přespříliš připomíná Prahu.

Drive je možná pro některé nudný a pomalý. Pomalý sice je, ale pokuď vám to nevadí, tak se do něho jednoduše vcítíte a dostane se vám pod kůži. Poté berete vše úplně jinak a troufám si tvrdit, že bude patřit k nejlepším filmovým zážitkům nejen z roku 2011. Hudba snese nejpřísnější měřítka, hned několik písní jsem si velice oblíbil. Srdeční záležitost. A teď pár zajímavostí, které by vás mohly během projekce trknout. Úvod je natočený přesně ve stylu staršího filmu Driver (1978). Řidičské kvality ukáže nejmenovaný hrdina, který má mimochodem několik společných vlastností s Clintem Eastwoodem z "triologie o dolarech", však už pouze jednou, konkrétně ve scéně připomínající nekonečnou honičku z Bullita (1968).

Při prolézání CSFD žebříčku jsem náhodou uviděl kvalitně hodnocený film a okamžitě jsem se na něj podíval. Nejspíše jsem ještě neviděl lepší kombinaci vážnosti a humoru v jednom filmu, což je kombinace, díky které se dostal Intouchables do úplného popředí mého žebříčku. Když beru samotný humor, tak je u mě výše snad jenom francouzská komedie Drž Hubu, tam jde však o trochu něco jiného.