Hashirama

Absolutní nářez, který je stejně infantilní jako je zábavný. Výstavní ženský cast, totálně pochcávací fóry a neskonale vtipný gore fest plný nápadů s pubertálně divokou náturou v cestě za high school sweetheart, friendship goals a scout chainsaw massacre. Prostě multižánrová radost, která třeba nepřekvapí variací žánrových pravidel, ale naplňuje je bezchybně a zdobí je vším výše zmíněným. Jak hezké je si připomenout, proč člověk kouká na pohyblivé obrázky.

Zatímco první řada s ubíhajícím dějem nabírala na síle, druhá nejprve sype přehršle symboliky a zdánlivě opulentní mystiky a v druhé polovině povážlivě ztrácí tempo, čímž vzniká spousta prostoru k úvahám jako proč některé postavy konají tehdy a tehdy ne, jak to, že některé postavy něco zapáleně řeší, ale o 33 let později stejně pořád nic nevědí? S nafukující se dějovou bublinou je zákonitě těžší předstírat, že postavy konají z vlastní vůle a ne z vůle tvůrce, který potřebuje rozestavit figurky na hracím poli. Ještě štěstí, že je to pořád tak napínavé. 7/10

Skvělá thrillerová záležitost, která se sice bere smrtelně vážně a v jistých aspektech je dost přitažená za vlasy, ale civilním pojetím to vynahrazuje a na atmosféře rozhodně nešetří. Potěší jak (na seriály dost svérázný) soundtrack, tak výborní herci a stejnou měrou klidná, leč pevná režijní ruka, která nikam zbytečně nespěchá, stěžejní momenty nechává krásně vyniknout a celé zamotané příběhové předivo a mytologii rozvíjí rozvážně a funkčně. Takhle vypadá moderní seriál, pecka i napodruhé. 9/10

Blumovy horory, které stále častěji dostávají kontury jednoduchých komedií, by si zasloužily dalekosáhlý rozbor. Ať už jde o instalaci ohraných slasherových klišé do malebných karikaturních amerických předměstí a archetypálního prostředí high schools, či o dokonale nenáročnou a široce diváckou syntézu hororu a teen komedie. V cinefilním kontextu mě tyhle filmy nepřestávají bavit a zajímat, nicméně námět už o dost fekálněji a o dost vtipněji podojil Rob Schneider a Vince Vaughn je jako komediální herec úplně mimo svou kategorii, nemluvě už o tom, že koncept i zasazení odkrývají karty už v traileru a když si divák představí vývoj zápletky a základní děj, na 90 % se trefí. Na druhou stranu, pokud nějaké mladé herečce přeju úspěch a hvězdnou kariéru, je to bez pochyb yum yum Kathryn Newton. 6/10

Pokud bych měl zmínit to pozitivní, co na seriálu zůstalo, byl by to parádní vizuál, nádherně zaranžované záběry zužitkované především v několika málo kulervoucích scénách, skvělá kamera, svébytný hudební doprovod, co tu směs atmosféry ještě víc zahušťuje. Co se jednotlivostí a image týče, zachovali si Vikings noblesu až do konce. Nicméně jako fanoušek (nejen Vikingů, ale především dobrých příběhů a vyprávění) už nemůžu nekroutit hlavou nad tím, co se přede mnou odehrálo. Celou šestou sérii by šlo shrnout jako zoufalé odvolávání na dávnou ikonografii (slova Ragnar a Bjorn zazní v každém díle tak desetkrát) a zákon nahodilosti. Postavy se nechovají ani logicky ani nelogicky, jen tak, aby se vytvořil konflikt nebo hnula zápletka, všechno se vznáší ve vakuu náhodnosti a co možná nejtriviálnějších posunů děje, který se zbytečně štěpí na několik separátních linií, jež se můžou opřít jen o nijaké postavy, které nemají žádné charakterové podloží nebo zajímavou agendu. Čest Ubbemu a Ivarovi, kteří tu jako jediní zastupují tu sortu “starých dobrých hrdinů”, kteří ještě diváka můžou zajímat a bavit. Seriál samozřejmě uběhl dlouhou trať a ve finále se zákonitě emoční odezva dostaví, nicméně dojem jisté nicotnosti (opírající se především o nostalgii) chtě nechtě přijde taky, zvlášť, když si rekapitulujeme jednotlivé linky - Ubbe (nejvíc ctí původního ducha seriálu, velice fajn), Ivar (v jádru působivá scéna obalená v hromadě kýče), Hvitserk (who the fuck cares), Harald (tak nějak jsem si to představoval), Ingrid (nadpozemsky sexy, ale who the fuck cares), Erik (kdo to kurva je...proč tam ta postava vůbec byla). Udělat ze super atmosférické exkurze do světa neohrožených objevitelů spotřební, na efekt zaranžovaný a ledabyle napsaný polotovar určitě není to nejhorší, co se se seriálem může stát, ale přesto si dovolím poznámku pro budoucí generace - skončete po čtvrté sérii a buďte v pohodě. A jestli potřebujete klid v duši, doplňte si jen poslední díl.

Brooklyn 99 a Matka pár měsíců před rigor mortis se potkali na Hromnice a byl z toho o den více. Time loops už se sice můžou zdát jako vesměs žluklý žánr, ovšem když ho tvůrci uchopí dostatečně sympaticky, skýtá potenciál pro velmi sympatický film. Tentokrát se námět opírá o super postavy a jednoduchou romantiku, na jedné straně s přijetím vlastních chyb a cestě dál, na straně druhé s překonáním letargie (v čase pandemie dvojnásob chytlavější téma) a uvědoměním si důležitých pravd. Jsou to především nečernobílí polidštění hrdinové, co dělá tenhle film tak užívacím a příjemným, stejně jako humor, který využívá potenciál námětu, ale nikdy nesklouzne do laciných fekálních vod nebo k primitivním frkům. Zní to trochu dementně, jelikož jde o sci-fi, ale osobní linky dělají z Palm Springs opravdu příjemný a překvapivě nefádní slice of life. Cristin Milioti je yum yum. 7,5/10

Humor, akce, romantika, pomsta, hudba, kytarový pouzdro plný zbraní, Salma Hayek...ať se propadnu, jestli tohle není jeden z nejstylovějších a nejvíc sexy filmů, co kdy spatřil světlo světa.

Myslím, že pojem art si začal vydobývat svůj přívlastek “rakovinotvorný” zhruba v této době. Kdo řekl, že příběh nemůže fungovat jako filozofické zamyšlení a zároveň být sám o sobě funkční? Nikdo, ale už od sedmdesátých let se tohle povědomí evidentně hodně rozšířilo. Pro mě stěží ukoukatelných 167 hodin polemik na téma lidského nitra podávaných pomalu bloumajícími expozičními figurkami, které vše odříkávají jak básničku, vše zabalené do kubrickovských kulis a precizně pevné Tarkovského režie, která se s kamerou, prostorem a pohlcujícími obrazy mazlí jako málokdo. Ovšem nadčasová technická suverenita udělá z ničeho jen hezky blýskající se nic, které akcentuje především člověka a lidskou psychiku, a přitom působí dokonale strojově a odtažitě, a ještě prošpikované alegorickými výjevy klasických umělců, ve kterých může divák namísto sledování neexistujícího děje na prostoru asi osmi hodin hledat symboliku. Jedna za režii, jedna za Natalju Bondarčuk. 4/10

Stejně jako lze pokání rozdělit na pochybení, uvědomění a lítost, lze i Pokání rozdělit na tři diametrálně odlišné části. První je expozice, která je (ač k tomu zasazení vybízí) překvapivě nestrojená a vášnivá, s elegantní vypravěčskou perspektivou. Pak následuje pásmo melancholických obrazů a poetických monologů, ve kterém si milovníci promakaných scén a steadycamu přijdou na svoje, a já jsem nudou málem upletl dečku. A trojčlenka je zakončena osobním dramatickým obloukem naplňujícím doslovný smysl názvu, ve kterém Joe Wright bombarduje diváka emotivními vrcholy, které těží jak z rozehrané tragické milostné partie, tak z dobového zasazení, přičemž po celém slalomu mezi diváckými očekáváními hodí ještě jednu suverénní výhybku, kterou dá jasně najevo, jak pevně drží svůj příběh v rukou, a jak moc má i toho nejcyničtějšího diváka v hrsti. Snadno lze scénář nařknout z vypočitatelnosti, ale rozhodně nelze říct, že by nebyl funkční a v konečném důsledku i působivý. A Elizabeth i pan Tumnus předvádějí charakterní koncert, který zaslouží smeknutý klobouk a uznalý aplaus. 8/10

Pixar se už nadobro etabluje ne jako animační studio, ale jako samostatný žánr, a směle pokračuje ve svém cyklu “oživujeme koncepty a vytváříme fiktivní altersvěty”...a jeden z deseti kritiků právě preventivně usnul. Scénář Coco si podal ruku s konceptem V hlavě a je tu další oscarový animák s všeobjímajícím poselstvím...a jeden z deseti kritiků šel právě blejt. Když pomineme tradičně precizní technickou stránku, úžasně namodelovaný svět s parádními barvami i zajímavými hrátkami s rozměry, stojí za zamyšlení především to, jestli je Pixar opravdu tak originální a neotřelý, když zase vidíme hrdinu s dilematem a klapkami na očích, pofidérní dimenzi, oživlé neživé věci a tak dále a tak dále, což Pixar vždycky vytáhne ze své knihovny námětů a pak to náhodně nakombinuje a je z toho tradičně hezký a roztomilý film s myšlenkou, nebo je Pixar originální a neotřelý v několika zdánlivě zásadních detailech, přičemž jádro zůstává už dobrou řádku let beze změny...Naštěstí minimálně vizuální fantazie je aspekt, který zůstává u Pixaru na maximu, a jen stěží se může někdo divit, že tahle vděčná formule a recept na úspěch mu bude ještě dlouho vycházet. Takže ačkoliv mi Coco přišlo atraktivnější, Vzhůru do oblak originálnější, o Úžasňákových a Příšerkách už ani nemluvě, Skákací lampička se evidentně zase trefila do černého, i když s tím, jak má rozdané karty a zaběhlou praxi, se jen stěží mohla netrefit. Zvláštní zmínku si však zaslouží naprosto geniální postava účetního, který si svým pedantským cynickým tónem a neúnavným zápalem při procházení kartotéky vydobyl moje sympatie. 7/10