Hashirama

Rocky pro novou generaci. Motivační nářez s oscarově vyhroceným Gyllenhaalem, který odehrává lidskou slzopudnou story, přičemž postavy nenabývají uvěřitelnosti polidšťováním zažitých ikon, ale pečlivým scénáristickým ošetřením a hlavně bezchybnou dramatizací, která spolu s prací se světlem a stíny či boxerskými a tréninkovými kolážemi dává tušit, že Antoine Fuqua opravdu není žádný rutinér. Samozřejmě, u zápasů by si mohla kamera odpustit pár oddálených záběrů, ale na adrenalinovém potenciálu a energičnosti to zhola nic neubírá a Southpaw bez váhání pokrývá celou škálu diváckých očekávání od rodinného dramatu a emocí až po vysilující testosteronovou nálož. Kromaňonská klasika updatovaná o plnokrevné postavy a hutnou sociální zápletku. V mém žebříčku nejlepší sportovní film.

Nolan se pohybuje v jiných oblastech než současní režiséři. Takhle podmanivé spojení zvuku a obrazu zde bylo naposledy u Matrixu Revolutions od Wachowských. Ano, mnohdy se velkolepé scény a emočně vyhrocené momenty (je super vidět, že Nolan roste i v tomto ohledu) opírají o nikdy nezklamávajícího Zimmera, ale film nemá problém divákovi vyrazit dech i prázdnou hluchou poutí vesmírem. Nolan však nepoužívá jen líbivé atrakce, ale sto procent ždíme i z herců a plnokrevných postav, které jsou vsazeny do několika linií, které se prolnou scénáristicky ne úplně revolučním, ale pořád velice funkčním a hlavně v souladu s dosavadním vyprávěním emotivním a vizuálně neotřelým způsobem, který ospravedlňuje i 20 minut "nadbytečného" epilogu. Formální i obsahová pastva pro cinefily. IMAX musí být zážitek.

Co všechno je člověk schopen udělat pro dokonalost? Je s podivem, jak nízce a neučesaně předkládá obrazy a zároveň tak razantně a čistě prezentuje své myšlenky, které tlačí naléhavost každou minutou víc a víc na scénu a bílou labuť víc a víc do temnoty, kde dlí finální katarze, ve které plně zazáří labuť černá, která s sebou přinese nenapodobitelnou smršť vjemů a jeden obrovský úspěch. Jedním slovem - perfekce.

Jak se říká filmové intertextualitě? Interfilmialita? Nicméně nezabývejme se tu kvadratickými rovnoběžkami, které vám nicméně při třetím opusu agenta s povolením dělat pičoviny dost možná vytanou na mysli. Jedná se totiž o sofistikovanou parodickou poklonu špionážnímu žánru a ranným bondovkám, ač možná nezáměrnou. Evropské destinace, serpentíny, Aston Martin, Bond girl hrající Bond girl, všechny tyto propriety lehce napoví, že si Johnny English bere ze svého ranku to osvědčené, které roubuje na prostoduchou šablonku, která je dost často zkratkovitá a ne moc svědomitá, co se vyprávění týče. Taky zamrzí odklon nonšalantního a vždy svěžího britského humoru k lacinému americkému fekalismu, kterého zde od minule přibylo jako nekrytých šeků na stolech mých srbských věřitelů. Slabší kondičce navzdory se jedná o smysluplné pokračování, které není jen poslední resuscitací vydojené krávy, nýbrž sympatickou rozlučkou, kterou si evidentně všichni užili. PS: Ольга - богиня!

Wonder Woman měla chemii mezi ústředním duem, která ji povýšila nad ostatní superhero fláky, Aquaman má všechno ostatní, přičemž opět platí, že neútočí na konkrétní žánrové vyznění jako Marvel ve snaze nabídnout něco všem, ale jedná se o ryzí čistokrevný superhero popcorn, ve kterém je všechno od spektra emoce ---> legrace na svém místě ve správném množství, přičemž přiznaný balanc na hranici sebeparodie působí nebývale svěžím dojmem a Aquaman tak působí jako ten nejupřímnější film, jaký DC vyprodukovalo. Choreografie a především kamerová kouzla Jamese Wana pak vynáší akci do nebeských výšin, bez šance na to, aby nějaká scéna neměla v zásobě tunu eye candy momentů. Bez nároků na Oscary se herci drží přesně v těch mantinelech, které zvládnou nebo které na parametry blockbusteru bohatě stačí, čili Jason Momoa bez problémů naplňuje šablonu frajer / hovado / buran a Amber Heard sexy / sexy / sexy. Dám ruku do ohně za to, že se na Pornhubu obdobně jako Harley Quinn začnou v nejbližší době rojit videa s Merou. Aquaman má srdíčko na správném místě a technické zpracování bez mezer ještě povýšené precizností Jamese Wana.

Marky Mark a jeho dvě nesestouplá varlata v depilované botoxové pologangsterce, která je bayovsky tak přestřelená, že člověk musí propadnout dojmu, že to nemůže nikdo myslet vážně, ale od voice-overu až po soundtrack je tak ponurá, že ve výsledku vlastně moc netuší, na co se to dívá. Otázkou je, jestli je to problém. Já si tu bayovskou exhibici, vizuálně dokonalou, patosálně ohulenou a energickou jak striptérka na začátku směny, užil naplno, protože nikdo by to nenatočil takhle. Opravdu nikdo, tak buďme rádi, že si Bay na chvilku odskočil z hračkárny na panáka a angažoval Markyho Marka do role omezeného hovada, kterou ani nemusel hrát.

Hororově atraktivní prostředí, zápletka, která se nevyždímala Xkrát, ale pouze Wkrát a za prdelí James Wan. Může z toho být i takovýto výsledek, ve kterém Hardy jenom skládá na sebe, pod sebe a přes sebe všechny hororové propriety, jak kdyby to byly ručníky rumunského lacrossového týmu, takže se tu objeví opravdu všechno od hadů až po upadávající ruce, ale bez jakéhokoliv smyslu pro timing nebo snad gradaci. Jenom se tu odškrtává nákupní seznam toho, co všechno zvládli trikaři v Inkscapu namalovat, a co bylo třeba ukázat studiu, aby ty investice byly aspoň trochu vidět. Výsledkem je jakási východoevropská variace plovu, která je v hororových intencích maximálně nesourodá a přeplácaná a ve vyprávění zkratkovitá a povrchní. A občasná hravá finesa či hrátka s kamerou to nevytrhne. V nejlepší tradici starosvětských béčkových hororů jsou i herci navýsost příšerní. Taissa Farmiga by se měla držet výhradně v ohrádce s cedulí American Horror Story, ta nemá s horory nic společného, takže jí tam její neherectví ohromně svědčí. Přeju tomu ty peníze, horory jsou třeba a musí se o ně pečovat, a chápu, že občas musí přijít něco jako tohle nebo nedejbože Annabelle, aby mohl vzniknout další Conjuring. Čili poslušně hlásím, že úspěšně prozíváno.

Baird kopíruje Boylovy obrazy, co se jich do 97 minut vejde, a i když je to kopírka, pořád kopírka Boyla, a taxe divák kochá a do toho mu zní podmaz vděčných prvoplánových hitů. A nebudeme si nic nalhávat, divák se rád nechá udolat i sexuálními a násilnickými výjevy, ať už jsou samoúčelnější. Filth nabízí cool nasnímané a hezky zrealizované dílčí kusy, které jsou ale spojené v celek rozháraný jak sám hlavní hrdina. Stejně jako se sqělý McAvoy střídavě hroutí a maniakálně fetuje a mrdá, se celý film jednou snaží o provokativní a říznou černou komedii a vzápětí líčí psychologický rozklad hlavního hrdiny div ne na hranici artu. Oči přechází, úsměv sahá od ucha k uchu, třeba i slzička nějaké divačce může ukápnout, ale po celku nezbude vůbec nic.

Jako Michael Bay propadl dojmu, že Transformers můžou být lepší jen pokud v nich bude víc výbuchů, které budou vybuchovat, propadl Zvjagincev dojmu, že udělat art ještě artovějším lze jen tak, že začne zobat Xanax po hrstech a uplatní techniku rychlostřihu ve stylu Bély Tarra. Lehkost a příběh prodchnutý myšlenkami, s libovolným počtem interpretací, vystřídalo těžkotonážní zpocené podpaždí uměleckých nutkání a tiků. V každém Zvjagincevově filmu se objevují motivy, u nichž není jasné, proč tam jsou, ale je to vždy přidaná hodnota, kterou si divák může interpretovat podle sebe, přičemž hlavní myšlenka zůstává jasná. Zde je to přesně naopak - hromada motivů poskládaných za sebe a přes sebe a message, ač stále jasná a prostá, je rozmělněná nekonečnými minutami zádumčivých pohledů směrem k prdeli či záběry na luka, háje, stromy, cesty, pěšinky a další věci, které ve filmu prostě chcete vidět. Tradičně Zvjagincev bazíruje na detailech a atmosféře, díky čemuž stěžejní vyhrocené momenty fungují na výbornou, ale když jsou ve 150 minutách 2, slovy - dva, s velkou námahou dostanou diváka z letargie, nehledě na fakt, že po formálním zakončení následuje další půlhodinová exhibice, která vše obrací naruby, ale paradoxně nijak nevyústí a vyvolá spíše otázku, co chtěl zase basník ve svém opiovém deliriu říci. Nechce se mi v souvislosti s největším géniem současného ruského filmu používat slovo zklamání, ale bohužel mě výstižnější označení nenapadá.

Ve výtvarném řešení a využívání barevné palety na scéně by se mohl i La la land učit. To je asi krom dvou explicitních scén všechno, co člověku utkví v hlavě, jelikož ačkoliv je Refnova umělecká masturbace podloženější a méně samoúčelná než u Drive, stále z filmu trčí jak černoch na výroční fotce Ku-klux-klanu a film se spíše podřizuje jí než aby ona prostřednictvím filmu něco zásadního a podvratného sdělila. Nemluvě o tom, že natahování záběrů ve snaze o hypnózu nebo kóma přidává k stopáži zbytečných XY minut navíc. Ještě, že jsou ty Refnovy obrázky a soundtrack tak podmanivé.