Fleuretka

Až po shlédnutí 50 odstínů šedi a přemýšlení, jestli vlastně neexistuje jiný romanťák protkaný trochou sexu, který bych mohla přirovnat...jasem si nakonec vzpoměla na starou dobrou Angeliku. Jo, teď už sice nezírám plná očekávání s otevřenou pusou a dojatě nepobrekávám. Ale když si vzpomenu, jak jsem ji ještě před pubertou viděla poprvé. Načež jsem ji při další příležitosti donutila tatínka nahrát na videokazetu a byla si všechnny díly schopná pouštět pořád dokola...tehdy to bylo to nejromantičtější, v nejkrásnějších kostýmech a v mém věku samozřejmě nejvíc až nemravně sexy...co jsem si uměla představit. Jo a mimo jiné to mělo sice přitažený, ale i děj, který mě dokázal vtáhnout. A docela dobře si umím představit, že to i dnes prostě musí zafungovat na každou romantičku, která sérii uvidí poprvé.

V době, kdy jsem již měla lístky do kina, mi kamarádka půjčila knihu. Hrubě se mi nelíbila, byla jednoduchá, plochá a hrála si na něco víc. Samotná zápletka byla chabá a nechat se prznit od bohatýho úchyla, protože jeho jinou stránku hrdinka sice vůbec nezná, ale děsně ho miluje, přičemž sama vůbec není masochistka a dokonce ani trošičku submisivní... mě fakt rozčilovalo až uráželo. Každopádně přesto jsem knihu přečetla cca za 7 hodin, které kupodivu rychle utekly. Odkládala jsem ji s pocitem, že to byl škvár a to kino je můj za trest za to, že jsem s ním souhlasila, dřív než jsem si přečetla, do čeho jdu. Ale naštěstí bylo kino o dost lepší než kniha. Nebyla to temná pornosonda do nejtajnějších představ ušláplé studentky, ale obyčejná celkem nudná lovestory, kam přidali trochu nevzrušujcí nahoty a s tématem neladících vtipných scén. Vlastně to kolikrát ani dle scénáře vtipné scény nebyly, spíš trapnost a nenaplněná očekávání puberťaček, co nakažlivě rozesmálo celý sál. Popravdě netuším, jak bych film hodnotila, kdybych nečetla předlohu. Sice bez ní spousta věcí nedávala smysl, ale přesto myslím, že by se film tolik nerozcházel s mým očekáváním. Kdyby alespoň mému oku lahodil párek hlavních představitelů, cítila mezi nimi alespoň malé jiskření, dala bych možná i ty dvě *. Takhle je maximum jedna* a to za neskutečně dobrý marketingový tah! Koho jiného než génia (nebo cvoka-nechám na každého uvážení) by to napadlo, že dnešní emancipované ženy netouží tajně po ničem jiném než díky promyšlené smlouvě dostávat po prdeli od úchyláka se svrchovaným právem jim zcela sebrat odpovědnost za jejich monotóně šedé životy? PS: Délka filmu se přežít dala (i když jsem litovala, že jsem si do kabelky nedala víc než 2 decentní-dvou a půl decové lahvinky chardonnay), co jsem nesla hůř, bylo funění a zhruba stejně hlasité "bystré" poznámky pána ve středních letech vedle mě. Pokud už na to vážně z jakéhokoli důvodu musíte jít, zásadně trvejte jedině na místu do uličky.

Přiznávám se-film jsem poprvé viděla až v tv a nečetla žádné recenze. Jsem slabá povaha, filmy o válce obvykle moc nevyhledávám, ty kdy z orazovky stříkají emoce od začátku do konce mne docela emočně vyčerpávají. V tomto smyslu byl Habermannův mlýn opravdu vyčerpávající. A i když jsem původně chtěla napsat něco o přílišném negativismu, patetickém a neuvěřitelně gradujícím konci, napadá mě s ostupem pár desítek minut, že ten film je o tématu, které nelze pojmout do necelých dvou hodin. Film prostě na pár vybraných postavách vypichuje to nejhorší, co se dělo. Pravděpodobně nejhorší. Ano, je to osekané a zhuštěné, je to drsné a možná dílo už nepřináší pro ony "historické znalce" nic nového. Ale že válka je hnus, stejně jako bezmoc, chamtivost a zloba-to je potřeba připomínat. I to, že všechno je relativní. Po opadnutí té silné hodně negativní emoce, která vás v průběhu filmu čímdál víc zavaluje, se nad tím nedá nezamyslet. A co nutí lidi myslet, to je podle mě dobrý počin.

Silné téma. Dojemný film okořeněný notnou dávkou veskrze černého humoru. Sama sebe se ptám, proč nakonec jen ty čtyři hvězdy? I když se mi tohle zpracování opravdu moc líbilo, pořád jsem se nemohla zbavit červíka pochybností, jestli by si tak silné téma nezasloužilo méně líbivé (rozuměj méně podbízivé) zpracování. I tak-výborný film!

Kultovní, píše nadšená většina fanoušků. Tak tenhle KULT jde těžce mimo mě. Po filmu ve mě zůstal jen rozpačitý pocit, protože přece všichni hlásali jen-bude se ti to líbit. A mě to místy nudilo a místy se mi to FAKTnelíbilo. Moje škoda, no... (Ty tři hvězdičky dávám jen proto, že mám pocit, že dobře natočený film, který má tolik příznivců si jistě zaslouží lepší hodnocení než bych mu nejradši střelila, ale jen pocitově...holt je mimo žánr, který bych uměla docenit=)).

Být na vozíčku není zjevně žádná sranda, ale hlavní postavy si ji tady umí udělat-naštěstí. Dojemný příběh o dvou nesourodých povahách, které svede dohromady umístění ve stejném ústavu a o křehkém přátelství, které je odtud nakonec dokáže vyvést. Otázkou je, jestli překoná i větší problémy všedního života "tam venku". Krásný příběh o svobodě, protože: kdo na to má (myslím, že Rory by řek koule), ten může vždycky "uvnitř tančit".

Éra hippies mě sice minula, ale zato Vlasy si mě našly. Pro mě jeden z nejlepších muzikálů. Skvělý Formanův film a navíc nádherné písničky. O lásce. O přátelství. O svobodě. O válce. A já po prvním shlédnutí udělala taky jen velké Ooo a seděla u videa a pouštěla si Vlasy pořád dokola. Dokonale si to pamatuji. Byla jsem nemocná, bylo mi 12 a strávila jsem s Vlasy krásný týden. Od té doby jsem své vlasy nikdy nenechala zkrátit.

Jediný film, který jsem viděla a o kterém jsem přesvědčena, že je od začátku do konce stejně dobrý jako knížka. Tím je v mém případě vyjádřeno vše. Vdávám poctu Formanovi.

Můj děda měl 84 let, celý život byl (a je) vědcem ve vojenské sféře a v téhle bublině- já vědec, co se všemi hýbe jako s pěšáky-i odejde. Když jsem si "dovolila" tento svůj oblíbený film pustit na nucených prázdninách u něj (a s ním) získal nečekaně další rozměr. Tím spíš, že druhý den ráno se mnou děda mluvil. Obvykle totiž přednáší. Začal sám, nečekaně o Americké kráse a dostal se najednou i k jiným věcem, které jsem nemyslela, že bych od něj kdy mohla slyšet. Ta bublina na chvíli splaskla a já jsem u starého objektivně velmi sebestředného člověka zacítila tu stejnou touhu po změně jako kdysi po prvním shédnutí u sebe. Není co dodat...

Nenapadá mě výstižnější popisek než Óda na radost. Doslova. Film, který je oslavuje staré dobré časy a zároveň vítá zítřek. A hlavně-znovu a znovu vyzdvihuje krásy, které si můžeme najít všude. V poetičnu všedních věcí, v radosti koukat na svět dětskýma očima. Nebo třeba očima pábitele, věčně ukřičeného a elánu plného Pepina. Hanzlík je prostě absolutně odzbrojující-stejně jako půvaby naivně vyhlížející (a vzhlížející) a přitom zemitě silné paní správcové, Magdy Vašáryové. Ona každá z barvitě vykreslených postav má "něco" do sebe. A jestli se takto Hrabal dokáže vracet do svého dětství, pak mu patří můj velký dík, že jsem se do té ideální krajiny mohla vydat s ním. Postřižiny jsou pro mě jedinou a k tomu českou komedií, po jejímž shlédnutí můžu říct, že to bylo opravdu pohlazení po duši.