Awer

Takovejhle feel-good shit a já u toho slzím... Přesně ten příběh, o kterém ten film je, u něj můžete prožít. FREDDD!!!

"Všechno to musíme zjednodušit a urychlit, aby to šlo natočit. Ale zároveň pořád - artová kinematografie, ne že to jen děláme tak trochu na koleni. A ty, ty jsi znala nějakou chytlavou písničku, co by to dokázala prodat! Můžeš ji pustit?" (Některé herecké výkony, např. postava Jakoba, přesto zaslouží ocenění.)

I vystoupal Elvis toho dne zas vysoko nade mě. A toto kázal... Přes filmařsky zdařilou vizuální smyčku s "návratem holky k ženě", po mnoha letech služby králi, dominuje ta naprostá absence explikovaných příčin a vlastně i následků u podstatných aspektů života obou včetně neschopnosti podat EP privátně a P jako samostatnou bytost (strašně rád bych ji aspoň chvíli viděl dospělou za bránou; to je to nejzajímavější a tak nějak by odpovídalo názvu). Cimrmanovské očekávání a zklamání.

Potřebuje obsah formu? Upřímně, to tázání je tu poměrně neekonomické a chvílemi na mě příliš dospělé a těžké. Ale je to velmi důvtipná otázka, která je v principu obhájena. Navíc slabší chvíle střídají zase ty silnější, úderné, přidrzlé. A člověk si sebekriticky musí přiznat, že se teprve za běhu učí formu nehledat, nepřibásňovat si. Jako takováhle filmová esej/workshop mi to dává velký smysl.

Mělce a neoriginálně zpracovaný silný námět. Respekt Bohdalové, která si svůj věk ani herectví vymyslet nemůže.

Tenhle žánr ČT prostě umí produkovat. Realistické i napínavé, hrající si s ambivalencemi. Samozřejmě to jediné, co takhle podané není - nadzákonnost "dobrého policajta" a klasicky české ohýbání pravidel místo tlaku na jejich evoluci - je velký hodnotový problém. Osobně to ale dokážu brát jako dokumentaci, ne nutně adoraci takového stavu věcí.

Moc nechápu ostatní hodnocení ve stylu "slušný průměr". Za mě stratosfericky vyladěný postmoderní portrét generace vržené do víru krizí, jež by mohl vyřešit opravdu snad jen zázrak. Jako ono to celé je "předvídatelné", "jednoduché" a z pohledu striktního realismu za vlasy přitažené vyprávění o jedné bezdětné Jasmuheen, co zmanipuluje děcka k anorexii. Ale proboha, to opravdu není podstata věci. Ta odstoupená metaforičnost bezchybně doplněná kamerou, střihem, hudbou i hereckými výkony právěže zdrazňuje metodický i obsahový etický agnosticismus a tekutost. Ty jsou vedeny trpělivě a nesmlouvavě. Mnozí si film mohou přivlastňovat, jenže on znalost pravdy poctivě odmítá. Repliku za replikou se zato nedozvídáme v podstatě nic, co pravda není nebo se nezdá být výzvou současnosti (ekologická krize, konzumerismus, komodifikace dosahující až na úroveň rodinných vztahů, formalismus institucí; ano, dokonce i lidí "žijících z prány", které žádný James Randi neodhalil a věda je jen provizorně uklidila do šuplíku "nenewtonovské kuriozity, jimž ve chvílích nudy jistě přijdeme na kloub", po světě pár chodí). Zároveň je to v součtu tak absurdní. Protože žijeme ve světě absurdity, jíž se poslední generace čelit snažily, ale zdá se, že prohrály. Club Zero je snaživým tápáním jejich dětí po odpovědích, stejně jako krásně naivní otázkou jich samých: nepřišel tedy čas zešílet? Co když jsme se opravdu jen málo dívali?

Hustý (audiovizuálně, celkem i narativně) portrét fakt hustého umělce, ačkoli jako by celé své rodině, zachycené z kontrastní, velmi obyčejné perspektivy, nyní chyběl, v tom smyslu, že všichni proti němu působí nejen neinteligentně, ale hlavně ulpívačně, zatímco vyprávění o mrtvém je vyprávění o velmi živém, o někom, kdo svou přítomnost nejen plnil a znal její v tom smyslu absolutní hodnotu, ale dokázal ji stejně radikálně a lehce opouštět, jakmile se stala minulostí, ačkoli vlastně celý tenhle spekulativní, provokativní a potenciálně traumatizující prostor zřejmě toho génia poháněl.

Z třídního hlediska šílené opium, skoro jako by úmyslně narušené tím "vytříděním" při setkání se sestrou. Jinak krásná opěva naivity a pluralismu

Každý má svou pravdu a odpověď je láska. Když takovýhle truismus dokážete zfilmovat, aniž by se z toho divákovi chtělo zvracet, zasloužíte metál.