Exkvizitor

Krvavý román a Pytlákova schovanka potkávají National Geographic s Jaroslavem Duškem.

Zdařilé psychologické soudní drama klasického střihu s osmdesátkovým feelem. Zásadní devizou filmu jsou bezpochyby herecké výkony představitelů hlavní postavy a jejího syna, i promyšlený ibsenovsky pojatý scénář, vynikající zejména dobře odposlechnutými vztahovými dialogy. K slabším prvkům filmu patří paradoxně ty části děje, které se odehrávají přímo v soudní síni, neboť trestní soudní řízení je zde prezentováno jako intelektuální debatní kroužek, kde v jeden okamžik nařízeně hovoří soudkyně, státní zástupce, advokáti, obžalovaná i svědci. Zvláště obskurní je postava teatrálního státního zástupce, která vypadla spíše z nějakého hollywoodského poválečného filmu. Ne zcela využité je taky slibně nakousnuté téma prolínání literatury a reality (které se u filmu o manželském spisovatelském páru přímo nabízí), jenž je odbyto několika náznaky a bonmoty. Celkově velmi dobrý film, u kterého jsem ale asi s ohledem na jeho vítězství v Cannes čekal víc.

Toto se bohužel nepovedlo. Slaboduchá a hlavně hrozně nudná a banální historka s potenciálem na maximálně středometrážní film převedená do celovečerního formátu. Srovnávat toto dílo s novovlnými filmy Formana nebo Passera je úplně mimo: Zmínění pánové byli především výborní pozorovatelé každodenního života ve vší jeho tragikomičnosti, kterou dokázali důmyslně obohatit o metaforický rozměr. Vznikla tak mnohovrstevnatá a přesto dokonale sdělná díla skvěle zachycující otisk doby. Film pana Rybanského zachycuje pouze jeho vlastní předsudky o hloupých venkovanech. Dialogy proto šustí papírem a pointa je křečovitá. Pár věcí se ale přece jenom podařilo: Zejména poetická kamera Matěje Piňose.