Kivis

Ze začátku takové lehce rozpačité, ani ryba ani rak. Ale pomaličku si v tom to svoje už během první série najdete. Pak vás to baví víc a víc a najednou si u čtvrté série začnete pouštět víc dílů v kuse, než jste měli v plánu a u páté a šesté už se tohle stane standardem, protože děj i humor graduje... a nakonec pár měsíců netrpělivě čekáte, až HBO vypustí i poslední sérii, v které to tempo už trochu opadne, ale přesto za tím vším udělá milou závěrečnou tečku. Některé díly jsem už jako kulisu viděl vícekrát a myslím, že podobně jako u BBT se v některých případech budu při Xtém sledování smát ještě o něco víc než při prvním. Herecké výkony super. Hlavní postava správně "napřesdržku", máma správně poznamenaná roky v domácnosti a silným texaským pánbíčkářstvím a všichni ostatní sympaťáci jako hrom. Ani nevím, koho jsem si nakonec nejvíc oblíbil. Táta, Georgie, Missy? Babča? Vedle Sheldona jsou všechny ty postavy perfektně propracované a baví mě jejich vývoj. V tomhle ohledu je tenhle seriál ještě mnohem propracovanější než BBT. Je to do jisté míry logické, protože v partě dospělých kamarádů nemůžou být proměny vztahů a povah tak dynamické jako v rodině s třemi vyrůstajícími dětmi a babčou, kolem které se motají různí nápadníci. A to je podle mě jedna z nejsilnějších stránek tohohle seriálu, ke kterému jsem původně přistupoval s lehkou skepsí. Že to není onechild show, ale každá postava dostává obrovský kus prostoru, který využívá beze zbytku. Scénáristé, bravo!

Originální. Bezesporu. Ale že by mě to vtáhlo do víru dění a pak vyfluslo s bradou na zemi jak některé jiné Nolanovy filmy, to zase ne. Mám z toho takový zvláštní pocit. Jako by to mělo všechno a stejně tomu něco chybělo. Asi nějaký ten faktor X.

Brutální slátanina. Dlouho předlouho doufáte, že dojde k nějakému momentu, který té zběsilosti dá nějaký smysl/význam/pointu, ale ono se nic převratného nestane. V nekonečnu alternativních vesmírů je nejdůležitější mít v cajku rodinné vztahy. Tak jo. Žjova a jak taková věc může být dlouhá. Více než dvě a čtvrt hodiny. Mazec. Hlavní princip přemisťování má potenciál pobavit, ale brzy se vyčerpá a opravdu neutáhne takhle dlouhý film. Ale jo, přiznávám, že ten závěr ze mě nějakou lehkou emoci vymáčkl, ale to už dnes dokáže i mikrotenový sáček poeticky poletující kolem mě, když jdu z nákupu v Albertu. Nicméně dobře, jedna hvězdička za závěr navrch. Až po dodívání jsem zjistil, že to má nějakého Oscara. Čekal jsem, že za vizuální efekty, ty byly totiž opravdu špičkové. Ale ono ne. Ony jsou to Oscary za spoustu hlavních kategorií včetně filmu roku. Mně tady asi fakt něco uniká.

Už jsem asi jako každý měl tu čest s pixarovskými animáky, u kterých jsem se smál, až se za břicho popadal, u kterých jsem bulel jako želva, které mě dostaly něčím naprosto nečekaným, které ve mně doznívaly ještě pár dní, které se pro mě staly evergreenem... Duše nespadá ani do jedné z těchto kategorií. Přesto mě dostala. A to svou "jinakostí". Přijít s něčím novým v tomto žánru už je vážně kumšt a tady se to povedlo. Jak technickým zpracováním, tak námětem. Bavil mě i styl humoru založený hodně na takových lehkých, občas sotva postřehnutelných narážkách na kdeco. Nechal jsem se tou jinakostí tak unést, až jsem začal očekávat, že by i rozuzlení mohlo být jiné, netradiční pro tento žánr. No, v tomto ohledu zůstali tvůrci bohužel konzervativní. A i když i tomu závěrečnému řešení nechyběl další vydařený vtípek, u kterého se musíte uculovat, je to pro mě taková malinká kaňka na celkovém i tak silném zážitku.

Nejvíce bodů míří k tvůrcům za volbu ústřední postavy. Že se rozhodli nevyprávět příběh z pohledu Hanče ani Vrbaty, ale Emericha Ratha. O něm jsem v životě neslyšel, přitom je to další z bohužel mnoha případů, kdy politické okolnosti vytlačí úspěšné a poctivé lidi na okraj společnosti. Jinak mi ale film nepřinesl tolik emocí jako jiná životopisná sportovní dramata. Čím to? Myslím, že od každého trochu. Casting, herecké výkony, scénář, hudba, režie. Nic z toho nebyl propadák, ale ani nic oslnivého. Nejvíc mně asi neseděla právě ústřední dvojice Adamczyk-Kaiser. Každý zahrál dobře, ale nějak jsem se nedovedl naladit na to, že je to jedna a táž osoba.

Atmosféra, spád a na závěr výborné a docela překvapivé vypointování. Jeden z pokladů jihoamerické kinematografie. Připomněl jsem si ho po asi 15 letech a pořád to vše funguje.

Díky moc tvůrcům za tento dokument. Těch bláznů a úspěšných jezdců bylo tehdy více, ale fokus na ty dva nejúspěšnější ještě s tak rozdílnými povahami dokumentu jen prospívá. Perfektní volba mluvčích, nechybí fakta, historky ani emoce. Zpestření s Lukášem Peškem je taky výborný nápad. Super, že dokument s tímto námětem vznikl a smekám, že ten potenciál vytěžili autoři na maximum. Nezlobil bych se za delší stopáž. Jako fanoušek bych zvládl klidně celovečerák, ale věřím, že i širší publikum by třeba deset minut navíc sneslo.

Tenhle snímek řadím do kategorie "poctivá filmařina bez přesahu". Jeden krátký naplněný život atraktivně zpracovaný do stominutové podoby. Jen ty "lyricko-epické Bobovy vidiny" ze mě nedostávaly víc emocí, jak asi bylo zamýšleno, ale naopak docela narušovaly flow filmu. Zkrátit to o ně a přidat místo nich ještě jeden, dva klíčové momenty života a bylo by to ještě mnohem lepší. I tak ale pěkný film o chlapíkovi, na kterém jsme dávno po jeho smrti v nultých letech vyrůstali, důstojný pomníček a excelentní herecké výkony.

Silné téma, výborný výkon Bardema a hádka dvou tetraplegiků přes patro. A k tomu létání nad krajinou. To je asi vše, co mi z Hlasu moře ve vzpomínkách utkví. A to není věru málo. Netuším, jak moc se film držel skutečnosti, ale některé postavy mi lezly na nervy až příliš, tak doufám, že mají též předlohu ve skutečnosti a že si je autoři filmu nevymysleli pro okořenění příběhu. Přišlo mi totiž, že příběh spíš rozmělňují, než aby mu dodaly hloubku.

Aneb jak na dvě hodiny zapomenout na všechno okolo, na celý svět a vlastně klidně i na logiku příběhu, který sledujete. S radostí se necháte jen a jen unášet světem fantazie, který podkresluje nádherná hudba, a v němž nemáte nejmenší tušení, co vás čeká za dalším rohem, natož z koho se vyloupne dobrák, z koho padouch, kdo zůstane někde uprostřed a kdo úplně bez kontextu. Atmosférou mi to tak nějak připomíná Alenčinu zemi za zrcadlem, které pro tu fantazii také odpustíte mnohé. Ono to vlastně vůbec nedává smysl. Ale to ani Wonkova čokoláda a jak říká Karlík: "Čokoláda nemusí dávat smysl, a právě proto je tak skvělá." A přesně tenhle pocit mám z téhle dvouhodinové cesty.