Robbi

Hilts 'The Cooler King' (Steve McQueen) měl za předlohu postavu poněkud atypickou. Zatímco většina zajatců byla ztvárněna podle důstojníků RAF nebo Empire Air Force, major John "Johnnie" Bigelow Dodge (1894-1960), známý též jako Artful Dodger byl příslušníkem britské armády, třebaže byl původem Američan. Dovolme si malou poznámku ohledně jeho matky Flory - jejím druhým manželem se stal Lionel George William Guest, bratranec ministerského předsedy Winstona Churchilla. Dodge bojoval už v první světové válce a zažil tragické bitvy u Gallipoli a Dardanel. Nějaký čas strávil u námořnictva, za své činy byl vyznamenán. Před druhým konfliktem se přihlásil jako dobrovolník k 51. pěší divizi Highland. Poté, co se jeho jednotka vzdala v Saint-Valery-en-Caux, Dodge se pokusil doplavat k evakuačním lodím, ale ty byly příliš vzdálené, ačkoliv John uplaval kolem sedmi mil. Po návratu na břeh jej zajali Němci. O další útěk se major pokusil při plavbě po řece Scheldt na holandském území - skočil do vody, ale osudným se mu stal vystrašený Holanďan, který ho předal důstojníkům Luftwaffe - tím je také vysvětlen důvod, proč se coby příslušník pozemních vojsk ocitl mezi zajatými letci. Než doputoval do Stalag Luft III, prošel tábory Dulag Luft (i tady se pokusil utéci), Stalag Luft I a Oflag XXI-B (další útěk a dopadení). Při přípravách Velkého útěku Dodge kvůli velké postavě nekopal tunely, nýbrž "odváděl pozornost" a snažil se zakrýt hluk způsobený hloubením. Jeho cesta na svobodu skončila odpoledne v den útěku, když byl chycen na nádraží Hirschberg. Putoval do koncentračního tábora Sonderlager s ostatními kolegy ze Stalag Luft III, a také tady se zařadil do skupiny, která v září 1944 opět vykopaným tunelem utekla. Tentokrát Dodge prchal Němcům přes měsíc a dostalo se mu pomoci od příslušníků francouzského odboje. Nakonec ho udal německý sedlák a Dodge putoval do koncentračního tábora v Sachsenhausenu. Zde strávil většinu času na samotce až do února 1945, kdy byl odvezen do Berlína a byla mu přidělena úloha mírového vyslance za účelem uzavření separátního míru mezi Německem a Velkou Británií.

Skladba „When The Tigers Broke Free“ měla zajímavý osud – původně ji Roger Waters chtěl zařadit na 2LP „The Wall“, ale ostatní členové skupiny jeho návrh vetovali. Vydána pak byla na singlu s poněkud matoucím dodatkem „Použito z LP The Final Cut“, jenže na tomto albu se také neobjevila. Její původní název měl být „Anzio, 1944“, posléze „When The Tigers Break Trough“ – v textu se Waters vyrovnává se smrtí svého otce.

Úspěch filmu podtrhlo i použití kontroverzní písně „The End“ americké skupiny The Doors. F. F. Coppola však nejkritičtější textovou pasáž týkající se zabití otce a znásilnění matky pro jistotu vynechal.

Pří záběrech v metru je na čele vagónu vidět nápis konečné stanice Novoměstská. Ovšem taková nejen v té době, ale v historii pražské podzemní dráhy neexistovala.

David Mercer (Michael Epp) jezdí po Praze tramvají číslo 22. Nehledě k tomu, že v ní nesmyslně přejíždí sem a tam Mánesův most (v navazujících záběrech), základní nedostatek tkví ve faktu, že v době natáčení linka 22 touto trasou vůbec nejezdila.

Střet Alice Racine (Noomi Rapace) a Davida Mercera (Michael Epp) byl natočen na tramvajové smyčce pod Strahovem nedaleko Malovanky (Praha 6).

Když Alice Racine (Noomi Rapace) a Eric Lasch (Michael Douglas) odchází po svém prvním filmovém setkání z večeře, vidíme za nimi Gröbeho vilu v Havlíčkových sadech (Praha 10), též zvaných Gröbovka.

Film byl v roce 2015 v rámci projektu "Čistíme svět fantazie" digitálně restaurován a při té příležitosti do něj byla vrácena původně vystřižená několikavteřinová sekvence: v pracovně profesora Thomase Rocha (Arnošt Navrátil) na ostrově Back Cup se na jeho stole objeví hodiny s napoleonskou orlicí. Garant restaurátorských prací, americký expert James Mockoski k tomu podotýká: „Nechám na divácích, aby v záběru odhalili hlubší význam, ale jde o klíčový moment, kdy si vynálezce začíná uvědomovat, k čemu by jeho objev mohl sloužit.“

Při opakování jedné scény, v níž byla Jiřina Bohdalová spoře oděna, se natolik zabrala do natáčení, že když zaznělo „STOP!“ Zdeňka Podskalského, vyjela na něj, co zase bylo špatně. Režisér jí laskavě sdělil: „Klidně můžeme pokračovat, Jiřinko, pokud ti tedy nevadí, že máš venku jedno ňadro.“

Ústřední trio Michal Dočolomanský (Nick Carter), Rudolf Hrušínský (Josef Ledvina) a Miloš Kopecký (Rupert von Kratzmar) se o čtyři roky později sešlo v další skvělé komedii Tajemství hradu v Karpatech. Hrušínský ovšem v roli geniálního šíleného vynálezce Orfanika přešel na stranu zločinu.

Jak je řečeno na začátku filmu, Marcel (Jaromír Hanzlík) je architekt, podle jehož projektu bylo město Fortuna postaveno. Když však dospěje do zvláštní utajené projekční dílny v Ocelovém městě, náhle je odborníkem na technické řešení velkorážního děla.

Jedna ze stěžejních postav děje, prof. Erik Janus (Josef Vinklář), se objeví ve filmu až v čase 47:45.

V knize je vládcem Ocelového města Herr Schultze (nikdy není jeho křestní jméno zmíněno), ve filmu je to profesor Erik Janus (Josef Vinklář). Marcel (Jaromír Hanzlík) má podle fotografie v Janusově albu příjmení Zodiak, v knize pak Bruckmann.

Z původní knižní předlohy vlastně zůstala pouze dvě města a záměr vůdce Ocelového města zničit svého protivníka obřím dělem. Takže tu chybí některé zásadní postavy – nejvíce Marcelův přítel Oktáv – a naopak jiné jsou zcela vymyšleny: Viktor Garmon (Jan Potměšil) a Ing. Moltke (Jaromír Hanzlík). Dokonce ani Sarrasinovo město Fortuna nemá původní jméno – v knize to je Francouzské město.

Jedním z typických vtípků spontánně vzniklých během natáčení je rozdělení filmu na tři části, přičemž mezi první a druhou je vložena přestávka (intermission). Ovšem druhou část tvoří jediný záběr o délce necelých 11 vteřin.

Režisér Richard Lester samozřejmě chtěl, aby Beatles skutečně lyžovali, ale protože nebylo možné riskovat jejich zranění, dostala čtveřice dubléry – byli jimi Herbert Lürzer, Hans Pretschner, Franz Bogensperger a Bernard Krings. Lürzer uměl anglicky, dobře lyžoval a jeho rodina vlastnila hotel Edelweiss, ve kterém se štáb ubytoval a dva týdny tu strávili i Beatles. Jak Lürzer vzpomínal, brzy padla určitá bariéra, zejména proto, že skutečné Beatles jejich dvojníci nijak neobtěžovali a také se nestavěli do role úslužných patolízalů. Za svou službu Beatles si za ony dva týdny vydělala čtveřice „náhradních lyžařů“ kolem 14 000 šilinků, přičemž standardní plat za tutéž dobu činil kolem tisícovky.

Ona „známá elektrárna“, v níž během azylu Beatles v Buckinghamském paláci vypadnou pojistky, je londýnská Battersea Power Station. Roku 1939 byla dokončena původní dvoukomínová hala, v letech 1953–1959 přibyla identická druhá část a tím získala budova svůj ikonický vzhled. Proslula především propojením s deskou „Animals“ skupiny Pink Floyd, když mezi její komíny bylo vypuštěno obrovské nafukovací prase. První hala (1939) skončila s výrobou elektřiny v roce 1975, sousední pak o osm let později. Battersea dnes slouží jako kulturně komerční centrum.

Děj filmu je ohraničen dny 15. – 20. září, ovšem oba muži ve voze jsou stále hladce oholeni. Po pěti dnech už by jim na tvářích rašilo strniště.

Když plukovník Muller (Hans Meyer) přepálí brýlemi lano s horolezcem (Daniel Bellus), jedná se o nesmysl, protože konkávní čočky, které v nich jsou, paprsky rozptylují, nikoli soustředí do jednoho bodu.

Jak už v seriálech bývalo zvykem, větší část stěžejních postav vůbec neměla křestní jméno, případně příjmení. Do první skupiny patří předseda národního výboru v Bernarticích Fiala (Josef Bláha), hostinský Čaha (Jiří Bruder), rebelující sedlák a holič Čumík (Zdeněk Martínek), bývalý partyzán a první předseda bernartického družstva Hubert (Jiří Vala) či krajský tajemník KSČ Hrstka (Bedřich Prokoš). Příjmení pak vůbec nemá Bětka (Miriam Hynková), její manžel Antonín (Karel Urbánek) a dcera Bětka (Jana Boušková), ekonomka Ivana (Jana Paulová) nebo Hamrovi spolužáci a pozdější kolegové Břetislav (Ivan Luťanský) a Josef  (Vladimír Kudla). Uvádíme jen ty postavy, které hrály ve více dílech a ne jednom v epizodní pasáži.