Beuthen

Sugestivní, zároveň strohý až minimalistický snímek - nejen šedivostí doby, lodžských fasád nebo uniformně jednotvárným oblečením postav. Žádné odbočky, dodatečné vysvětlování nebo dopovídávání bočních dějových linií, žádné někde tak oblíbené vyvažování aranžováním hořko-sladkých momentů. Přímočaré, věcné dialogy s pohledem upřeným čistě na Strzemińského. Zároveň nadčasové varování před bolševickým kádrováním, cenzurováním a snahou ničit lidem život, kdy stačí nehlásit se k "jedinému správnému" pohledu na společnost a umění v něm. Strzemińského inteligentní formalismus a respektování individuálního uměleckého vidění je ve fatálním nesouladu s požadavky socialistického realismu. (Přičemž mám pocit, jako by nejrůznějšími "teoriemi odrazu" a ideologiemi ne nepodobnými marxismu byli současní umělci i kritici fascinovaní pořád víc a víc.) ________Devadesátiletý Wajda ve svém posledním díle opsal kruh (osudová scéna, kdy těžce nemocný Strzemiński v zoufalé snaze zajistit si obživu aranžuje figuríny ve výloze, dokonce vizuálně připomíná výjev z polorozpadlého kostela v Popelu a diamantu) a zároveň zůstal až do konce filmařem-interpretem polské poválečné historie.

Silné momenty (debaty o Židech, pomáhání nebo nenávidění; kolotoč s dětmi na "árijské straně", točící se těsně u zdi ghetta, takže mladí odbojáři nakukují za zeď; scény s maloměstskou, ustrašenou a žárlivou sousedkou Piotrowskou). Wajda zaplnil symbolicky scénu postavami nejrůznějších postojů k Židům, od zjevných antisemitů (Janův šéf), přes váhající a opatrné (Jan, který také symbolicky skončí nejhůř) až po ochotné pomáhat, ať už svou podporu vyjadřují ideově (Janova těhotná manželka) nebo činem (Janův bratr se svým kamarádem). Přesto na mě film působil trochu jako televizní inscenace až divadelní hra - už samotný úvod filmu, situace a scény kolem příchodu Ireny do Janova bytu: vše je jaksi "divadelně" otevřené, prosvětelné, ale taky trochu nepřirozeně působící. Navíc jako by se Irena ani tolik nepotřebovala skrývat a nehrozilo takové nebezpečí. Občas probleskuje také tezovitost v promluvách postav.

Nevím, proč se v titulcích objevuje neúčinkující Pavol Breslik (na rodném Slovensku pod vlastním jménem Bršlík). Jako Oněgin a Lenskij se představili výborní Mariusz Kwiecień (baryton) a Piotr Beczała (tenor).

Po první řadě: Horší 4*. Plus - autenticky působící výprava a scéna (včetně užití dobových záběrů), herecké výkony, větší část děje. Minus - některé dějové zvraty a možná přílišná (líbivá i uhlazená) vizuální přitažlivost. Navíc hlavní hrdinové okamžitě porušili zákaz styku s nejbližšími, což ale buduje síť kontaktů a vztahů v celé seriálové dramaturgii, i když dost očekávatelně: chcete-li milostné motivy, máte je mít. Takže příliš romantiky, milostných scén s tomu odpovídající hudbou, což se vymyká některým podstatně syrovějším polským válečným seriálům. Hlavně Kolumbům (Kolumbowie) i Polským cestám (Polskie drogi), kde druhý z nich ovšem potlačuje činnost nekomunistického polského odboje téměř na minimum s částečnou výjimkou hlavního hrdiny, který pořád neví, kam vlastně patří. Czas honoru se proti tomu soustřeďuje na "prozápadní" odboj příslušníků Armie krajowej.

Čest a sláva. Sedmidílný seriál podle stejnojmenného třídílného románu (1956-1962) Jarosława Iwaszkiewicze. Kvůli ohraničenému rozpočtu Kutz musel natáčet na úzkém pásu atd. Seriál pojednává o Polsku mezi lety 1914-1947 na půdorysu osudů polských rodů - často zemanské šlechty, která se po událostech kolem roku 1917 vrací z Ukrajiny do Polska. V postavě skladatele Szylera lze vystopovat rysy skladatele Karola Szymanowského (1882-1937), Iwaszkiewiczova bratrance. ________ Iwaszkiewiczův román jsem prakticky nečetl (jenom malé úseky a obsah), přesto z něj autoři zřejmě vytáhli to podstatné i za cenu někde přílišného zhuštění a komplikací, v časových skocích došlo k přeobsazení role mj. Mysińského (Żebrowski - Frycz). Méně kritický nebo omlouvající pohled na děje kolem ruských (nebo ukrajinských) revolucionářů, socialistů obecně a bolševiků je asi příznačný pro dobu vzniku předlohy. Hutný děj zachycuje úpadek celého "starého světa" - polské šlechty a jejích tradic i později celé země za druhé světové války. Tam heroicko-tragická sága vrcholí, zejména deziluzivně pojatým Varšavským povstáním ("Nás postřílejí jako kachny...ale vy budete mít své Polsko", říká syn matce, "je to úplně beznadějné...ale zato se dostaneme do historie"). A jako epilog - i přes všechno je "třeba žít". I když jeden z mála přeživších dostane dobrou radu, aby nenosil uniformu polského vojáka bojujícího na Západě - je rok 1947...

Neokázalý, ale silný film postavený na silných tématech - lásce a smrti. Přitom zpracování se vyhýbá patosu, sentimentalitě nebo přehrávání. Činí tak mj. zcizovacím efektem, kdy jednotlivé přecházení mezi Iwaszkiewiczovým (a Máraiovým) příběhem, fiktivním filmem o filmu a monology herečky Krystyny Jandy o smrti jejího manžela, kameramana Edwarda Kłosińského nepůsobí násilně, ale organicky. Právě vzpomínky na zemřelého manžela tematiku smrti aktualizují, zpřítomňují a zkonkrétňují. Autentická výpoveď K. Jandy svým klidem a sílou může přispět k divákově katarzi, stejně jako koncepce a vedení Andrzeje Wajdy. _____ Zajímalo mě, čím film skončí, konec je trochu "useknutý", lapidární - zbývá jen zoufalství a nářek. Přesto je v něm ve zkratce hlavní téma - (láska) a hlavně smrt, takže jak (a proč) jej "dopovědět"?

Ne náhodou studoval Wajda nejprve akademii výtvarných umění, jak je vidět na jeho citu pro barvy a vůbec obrazovou kompozici. Ta je zpočátku silně folkloristická (kroje, svatba v autenticky působící venkovské chalupě), hudba, zárodek konfliktu nejprve v podobě měšťané kontra venkované. Později nabývá dramatických až hororových podob v souvislosti s vývojem děje: ve formě přeludů se objevují výjevy z polské historie, odkazy na výtvarná díla zachycující historické okamžiky, hudební odkazy zahrnují polskou hymnu i Chopina... Závěr je docela silný: (doslovné) ustrnutí ve své nesvobodné situaci - nevůle k činu (který by přinesl osvobození a obnovení samostatného Polska) jako důsledek nerozhodnosti a nejednotnosti... Obsahově hluboké, symbolické a mnohovýznamové dílo, ne vždy přístupné svým recipientům. _____ Přidávám otázku (nePoláka) Elii Kazana k Wajdovi po zhlédnutí filmu: "Kde jste našel tak skvělého scénaristu?" Andrzej Kijowski pro film upravil hru Wesele (z roku 1901) Stanisława Wyspiańského.

Vtipný bluf - přechody časoprostorových nebo "reálně" řečeno mentálních rovin, stavů mysli, odkazuje částečně ke starému Doylovi, ale zůstává plně ve světě nového Sherlocka. V dalším průběhu vzniká ale trochu překombinovaná vícevrstvost (nebo řetězení opakovaných návratů stejného) a přikomponování módní feministické roviny, která ideově poněkud připomíná vyznění třeba Císařova pekaře/Pekařova císaře, jakkoli to zní divně: Jedno z poselství, vyplývající ze zápletky, opakuje marxistické třídní schéma, tentokrát o mužích, kteří se "historicky znemožnili", a tak samozřejmě dobře ví, že budou poraženi. A nastává diktatura proletariátu - ženy osobující si právo vraždit se scházejí na setkáních připomínajících nejspíš schůze Ku-klux-klanu. To už je ale zase jiná realita. Ostatně v Přízračné nevěstě není jediná.

"Rok 1956 je jiný než dřívější léta. Kronikář se dívá pozorně a všímá si toho, čeho by si dřív hleděl nevšímat." _______ Asi není třeba vysvětlovat proč; ostatně o rok později ve spolupráci se scénáristou Stawińskim natočil Andrzej Munk film Człowiek na torze (Člověk na kolejích), v němž se postavil proti dogmatům do té doby preferovaných agitek o statečných údernících a zlých záškodnících fiktivní rekonstrukcí (nebo spíš postupnou dekonstrukcí) jednoho zdánlivě "modelového" případu. A město Stalinogród (i s právě dostavěnou a vysvěcenou katedrálou) se zase vrátilo k původnímu názvu Katowice. Atd. _______ A tak mohly být ukázány ruiny, ve kterých ještě 11 let po válce mělo žít až 6 tisíc "jeskynních" obyvatel Varšavy, zatímco v bezprostředním okolí vznikal bezpočet moderních věžáků pro nejrůznější úřady a instituce...

Možná při nějakém dalším zhlédnutí to budu vidět ještě jinak, ale napoprvé cítím nesoulad mezi dvěma vrstvami: výborným zpracováním po stránce filmařské - herecké, režijní, hudební - a psychologií jednajících postav: jako by jim něco zdánlivě málo chybělo, snad větší uvěřitelnost nebo reálnost? Nebo jiný náhled i (sebe-)reflexe antihrdiny Marka Arense? "Ztratilo" se něco ve scénáři - v Konwického adaptaci Dygatova románu Disneyland?__________ Z nezapomenutelných momentů: zuřivý a velmi přesvědčivý dialog trenéra Księżaka s Arensem (a v jiné rovině zároveň Cybulského s Olbrychským jako rivaly), vynikající houslistka Wanda Wiłkomirska (*1929) hrající sama sebe a zároveň Chačaturjanův koncert s Lodžskou filharmonií.