alchac

Je samozřejmě skvělé, že páně Mlynářův terapeut si zase vzal delší dovolenou (asi musel, chudák), načež jeho jmenovaný pacoš nelenil, na první benzínce vychlastal několik litrů své oblíbené vysokooktanové múzy a spíchl další Šíleně burácející spektákl. A přestože jsem s ohledem na kásting čekal, že se zde budu po zhlédnutí vyblívat z ambivalentních pocitů z obsazení Anky Platýse do hlavní role, neb na jednu stranu sice chápu, že kam už taky s ní než do řádně zmutovaného falloutího postapa, ovšem na stranu druhou a i s přihlédnutím k všeobecně známé režisérově úchylnosti by jeden mohl takto snadno nabýti dojmu, že sleduje další gurmánský kousek Roba Zombího, tak ex post musím prohlásit, že, ač si sám nyní připadám zralý na vyšetření u psychiatra, mě zde výše jmenovaná dost bavila! Krom toho Dement Thór (jo aha, pardon, to byl Dement Thús) pro jednou nebyl dement (btw ta skoba mu sekla, měl by si nechat frňák takhle lámat častěji), akce je explozivně výbušná a atmosféra vysušeně prašná tak, až má jeden pocit, že sanytr a ropné deriváty jsou z plátna fakt cítit a co pár minut si kompulzivně otřepává písek z ramen, pročež jediné stržené body jsou za doskok, před kterým se Jirka v důsledku snahy přidat piruetku navíc kapku přetočil a následně si hrábnul rukama na led (a já už tam, kurva, toho Morriconeho skoro slyšel!). Nicméně to už opravdu trochu píchám hnidy, neb sumasumárně jsem byl zase po dlouhé době nadšen z investice do návštěvy kinematografu.

Doprasit takřka kýčovitě fantastický námět skoro dvěma hodinami unylého žvanění mluvících hlav o tom, jaký je ten Honza super skromnej a autentickej kluk (čímž netvrdím opak, ale po hodině opakování téhož už to připomíná čínské mučení), za to by pan Větrovský zasloužil dostat Dinovou dělovkou ze tří metrů do palice. A navrch být doživotně buzen Oliverem Kahnem.

Zase takový ne zcela typický Gájův kousek, u něhož je třeba zejména nenechat se zmást ani totožností režiséra, jinak známého to Podfu(c)kářského Gentlemana, ani nálepkou „bejzd on dz trů story,“ ani přítomností Fleminga a údajné předlohy nulanulasedmičky a už vůbec ne identitou válečného konfliktu a šoudaunovou westernovou hudbou (tj. nenechat se vyděsit zdejšími asociacemi s Qentýnovými Paznechty), ale uvědomit si, že zde si autor prostě natočil své vlastní Postradatelné. Z této perspektivy se potom alespoň jeden já mohl spokojeně vézt na příjemně úchylné vlně testosteronové nadsázky, v níž partička psychopatických hovad s povolením zabíjet a neposlouchat rozkazy vyčóruje U-Bootí krmelec přímo pod nosem ďábelského Tila, který mimochodem i v kmetském věku ukazuje, že stále umí být naprosto ukázkový, lahůdkový Schweinger. A byť musím uznat, že i já jsem při sledování občas podvědomě hledal ovládací prvky jednotlivých členů Commandos, neb ta asociace je samozřejmě velmi silná (a kdo ví, jestli Gája sám zamlada také rád na monitoru neprověřoval náckům ledviny bowiákem a necpal je pak do sudů s benzínem), tak současně to s ohledem na charaktery ústředních (anti)hrdinů (zajímalo by mě, kolik zářezů na pažbě svého derringeru měl ten černý Hogo Fogo s nevyslovitelným jménem a Rýčr jako parafráze "Mad Jacka" Churchilla byl vysloveně dokonalý!) a výše zmíněný hudební doprovod dodávalo celému dílu lahodnou příchuť a la špagety po angloSASku, pročež po tomto večerníčku jsem zase jednou hupsnul do peřin s blaženým úsměvem v xichtě. P.S.: Doufám, že po mnoha nesmělých (ale povedených!) náznacích ve svých posledních kusech se režisér jednou osmělí a spáchá nějaký regulérní western.