Florfila

"Mám teorii. Teorii okamžiků. Zlomových okamžiků. Podle teorie to jsou právě zlomové okamžiky, tyto krátké, ale intenzivní úseky, které nám převrátí život vzhůru nohama. Právě ony určují kým se staneme.

Potíž je v tom, že člověka tvoří souhrn všech okamžiků, které kdy prožil. Se všemi lidmi, které jsme kdy poznali. Tyto okamžiky tvoří naši minulost, naše největší hity. Vzpomínky, které si v paměti znovu a znovu přehráváme."

"Nebojej se vás. Bojej se toho, co znamenáte. To, co reprezentujete, je svoboda. Nikomu neříkejte, že není svobodnej, protože oni jsou schopni vraždit a mrzačit, aby dokázali, že svobodní jsou. Oni jen kecaj a kecaj o individuální svobodě, ale když se s ní setkaj, tak se jí zděsí."

J. NICHOLSON ve filmu BEZSTAROSTNÁ JÍZDA

Asi všichni víme, co mám na mysli termínem „modrý film“. Jsou to slátaniny, které nemají hodnotu větší, než dvě až tři hvězdičky. Já konkrétně hovořím o modrých filmech typu romantika, komedie a další tomu podobné.

Když za normálního stavu usednu, náhodou, či jen ze zajímavosti, k nějakému komediálnímu či romantickému snímku, říkám si, jak je možné, že onoho strůjce, který tyto výplody slátal, nikdo nezavřel. Celkově se téměř vždy jedná o snímky, u kterých se neobtěžuji ani zapamatovat, nebo zjišťovat jméno onoho stvořitele a v drtivé většině si nepamatuji ani názvy. Však nač si zasekávat mozkový hardware nepodstatnými malichernostmi, když potřebuji každé volné místo pro jiné důležitosti.

Ale abych se dostala k jádru pudla. Říkám sláva těmto modrým filmům, ve chvílích, kdy se mnou cloumá emocionální rozrušení, splín, nebo depka. Potkává nás to každého, i když přesnější označení bych v tuto chvíli raději použila KAŽDOU.

Zrovna nedávno jsem byla nucena o jeden (nebo všechny) zmíněné stavy zakopnout. Na týden jsem se zahrabala do peřin méněcennosti, s pocitem bezbudoucnosti a první po čem jsem sáhla, byl jak jinak než film. V takovém rozpoložení je logické, že nebudu sledovat Vesmírnou odyseu, nebo Biutiful. Chytila bych depku ještě větší. Raději se uchýlím k nějakému cajdáku, kde člověk nemusí přemýšlet ani nad názvem filmu. Stáhla jsem si snad všechny modré filmy, od 50% do 60% a sjížděla jeden po druhém. Osobně tomu říkám „ozdravný proces“. Někdo jí čokoládu, někdo leží a zírá do stropu a někdo se tejden demonstrativně nemeje. Já koukám na modré filmy (a v 18,30h si dávám sprchu). S každým snímkem cítím, že je mi lépe a lépe. V konečné fázi ozdravného procesu se přistihnu, že ještě jeden happy end, ještě jednou uslyším slovo láska, nebo něco tomu podobného, vrhnu se z okna. A to je ten okamžik!!! Vytrhnu kořeny, které mi mezitím vyrostly ze zadnice, a zapustili se do gauče, popřemýšlím, na co jsem to vlastně koukala, načež zjistím, že nemám ani páru a říkám si: „SLÁVA MODRÝM FILMŮM!!!“

Nakonec, ony ty filmové slátaniny pro ženský nejsou úplně na škodu. Ano, jména těch slaďáků si opravdu nepamatuji a ani pamatovat nechci, ale jsou tu, aby mě vyléčily, aby mě donutily nad ničím důležitým nepřemýšlet a to jen proto, abych se po dokončení ozdravného procesu zase mohla pustit do Hable noc ella, Amores perros, nebo Watchmen. Takže dnes pěji slávu pro bezejmenné modré filmy, které mě svojí stupiditou zase vtáhnou do normálního života plného ČERVENÝCH FILMŮ.

Kavinsky: Nightcall

I'm giving you a night call to tell you how I feel
I want to drive you through the night, down the hills
I'm gonna tell you something you don't want to hear
I'm gonna show you where it's dark, but have no fear

There's something inside you
It's hard to explain
They're talking about you boy
But you're still the same

ON: Ale já nebyl až tak ožralý! Ne? ONA: Néééé, sypal sis na sebe třpytky a řval, že jsi Edward Cullen. Hodil si s mým křečkem o zem a řval “Pikaču, volím si tebe”. Potom si hodinu křičel ve skříni, že vchod do Narnie nefunguje a když jsi vylezl, stál jsi v krbu a neustále křičel "Příčná ulice!". A pak jsi řval na moje auto " Optimusi já vím, že jsi... to ty TRANSFORMUJ SE !" po cestě domů si skočil po bezdomovci a křičel “Brumbále, ty žiješ" a zbytek noci si vypouštěl bazén s tím, že hledáš Nema...

"....moje pocity dost často nesednou dané situaci. Když mi v restauraci převaří jídlo, vytočí mě to. Chce se mi zabít vrchního, ale neudělám to. Zdvořile ho požádám, aby mé jídlo odnesl a vrátil se s ním tak, jak jsem ho chtěl. Celé dny trávím tím, že se umenšuji a dělám přijatelnějším. Ale to je v pořádku, protože v noci, když vyjdu na jeviště, mohu pocítit svět tak, jak ho sám vnímám... S nepopsatelnou zuřivostí, nesnesitelným žalem a ohromnou vášní. V noci na jevišti mohu toho vrchního zabít a zatančit si na jeho hrobě.

Pokud to ale nebudu moci udělat, pokud mi ze života zbyde jen moje vlastní umenšování, pak už se mi nechce žít. Nechce."

Grey´s Anatomy - S06E12

Moc ráda bych měla své vlastní "jeviště", kde bych mohla nakopat šéfovi prdel, přicvaknout kolegyni ucho ke stolu, uříznout kamarádce hlavu, zajít s Almodóvarem na kafe, pomilovat se s Bernalem ;o)....

GENIUS CHILD by Langston hughes

This is a song for the genius child.
Sing it softly, for he song is wild.
Sing it softly as ever you can –
Lest the song get out of hand.

Nobody loves a genius child.

Can you love an eagle,
Tame or WILD?
Can you love an eagle,
Wild or TAME?
Can you love a monster
Of frightenning name?

Nobody loves a genius child.

Kill him – and let his soul run wild.

Ani nevím, asi na to byla vhodná nálada. V PC na mě čekají filmy u kterých bych si ráda oprášila názor, ale z nějakého důvodu jsem si musela stáhnout Přelet nad kukaččím hnízdem. Cítila jsem, že je ten správný čas. Znáte to. Na různé druhy žánrů musíte mít odpovídající náladu, jinak se film mine účinkem. Já o tomhle Formanově snímku samozřemě vím (něco jako povinná literatura), ale dlouhé roky to jednoduše nešlo, takže jsem čekala roky na tu správnou náladu. :o) A také proto, že jsem se před pár dny dostala, vlivem kamarádova pošťouchnutí, k Muži na měsíci a ten se mi absolutně nelíbil. Bijte mě a bijte, ale můj názor nezměníte. U žádného filmu jsem nikdy netrpěla tak moc jako právě u tohole a říkám si "Promiň Formane, ale už nikdy více." Ale povinnost je povinnost a když se k povinnosti dostaví i nálada, je to skvělá kombinace. S obavami jsem tedy koukla na Přelet a byla jsem celkem překvapená. Film stál za to. Nebyl to sice žádný zázrak (už zase cítím, jak mě bijí), ale Nicolson, byl neskutečnej!!! Úžasnej a skvělej!!! Jen si říkám, jestli by ten film stál za to i bez něj...

Mám hrůzu hvězdičkovat Formana dle svého mínění, jelikož vidím, jak moc si filmová masa jeho dílo oblíbila. Já můžu klidně vyčnívat z davu, vůbec mi to nevadí... Ale co dělat, když je to bezesporu formát. Že zrovna já bych mu to měla kazit? Tohle se mi ještě nestalo. Jsem schopná jeho dílo do určité míry pochválit, ale nesednul mi tak, jak by asi měl. Proto říkám, Přelet nad kukaččím hnízdem - ano, Goyovy přízraky - tak jo no, ale Muž na měsíci - nikdy, ne a ne, Hoří má panenko - ne a ne, ještě Lásky jedné plavovlásky bych zvládla, ale na víc už asi nemám... Je mi to tak líto, že ho nedokážu náležitě ocenit. Opravdu je. Jednoduše Formana vypustím a nebudu hvězdičkovat... Však on se bez těch mých hvězd určitě obejde.

P.S. Nikomu to neříkejte, ale Přelet nad kukaččím hnízdem byl pro mě běh na dlouhou trať, protože jsem se na něj pokoušela dívat už mnohokráte, roky zpět... A až teprve včera se mi podařilo ho zhlédnout celý a ještě jej ocenit... Do tohohle filmu jsem prostě musela vyrůst a dozrát... :o)))

Ke konci minulého a začátkem tohoto týdne jsem objevila prostřednictvím náhody a Javiera Bardema další úžasné osobnosti, nejen ze světa filmu. Jde především o výtečného režiséra Juliana Schnabela. Stačí kolikrát málo...

Dlouho jsem čekala na film "Biutiful" od mého oblíbeného režijního esa Iñárrita. Javierovo herecké "sólo" mě uchvátilo, tudíž jsem si řekla, že si ho trošku proklepnu. Přečetla jsem pár článků, mrkla jsem se na film "Než se setmí" a už to bylo. Zaujal mě námět a kdo si vybral takto zajímavý námět a obsadil takto zajímavé herce, musí být také, alespoň trochu zajímavý. Nemýlila jsem se. Následující den po zhlédnutí "Než se setmí" už jsem byla přilepená na Schnabelův debut o pop-artových a graffity artových umělcích - "Basquiat". Ač Julian režíroval s odstupem, což nakonec bylo pro dobro filmu, příběh mě velmi zaujal, stejně jako samotný Jean-Michel Basquiat. Objevila jsem i dávno objevené umělce, jako Andy Warhola a Davida Bowieho.

Filmové dění mě prostě nepřestává fascinovat. Na co všechno člověk souhrou náhod narazí, co všechno se dozví, co všechno si připomene a jak se přitom posouvá krůček po krůčku, jako když se malé děcko učí chodit.

Náhody jsou úžasná záležitost.