elCroCo

Jakkoliv zvrhlé počiny produkují japonští tvůrci animé, stále jsou schopni zasáhnout přímo na hruď. Ukrutně smutná a nesmírně dojemná lyrická báseň z druhé světové války staví spojence do nepříznivého světla ničitelů jediného štěstí, záchytného bodu či jistoty – rodiny a tepla domova. Krutost a pomíjivost lidské existence tak vyplouvá na povrch doslova v ryzí podobě. Pro fanoušky animé nutnost, pro lidi se srdcem na správném místě povinnost, pro ostatní osvícení.

Velmi zdařilým snímkem o dětinské vášnivosti, upřímném porozumění a tvrdohlavé touze za každou cenu převzít otěže krutého osudu dosáhl britský tvůrce Andrew Birkin svého řežijního vrcholu. Beton zde vytváří ochrannou vrstvu, symbol pevného pouta, ale také úkryt před realitou. Uvnitř však dochází k deformaci již tak těžce zkoušených vztahů. Strohé prostředí drsné městské periferie tu je pak dokonalým útočištěm čtyřech nedospělých sirotků. Užívají si svobody, drobných radůstek každodenního života, nudy a soukromí. Naopak se stále snaží po svém vyrovnat s nelehkým obdobím života adolescentů, bez rodičovské lásky, zcela uzavřeně. Film vystihuje suchou, špinavou a lehce perverzní atmosféru novely Iana McEwna zcela bezchybně a to zejména díky plným, nejednoznačným postavám ztrápených dětí ( Andrew Robertson a Charlotte Gainsborough doslova válí ). Celkový dojem podtrhuje vleklé tempo vyprávění nechávaje soustředěnost pouze epizodním příhodám. A myšlenka? Štěstí, lásku a něhu lze najít i mezi stěnami zrůdné, betonové zahrady.

No abych pravdu řekl tenhle film vlastně nemá zaujmout ničím jiným než bohatou hereckou ekypou netradičně zakonzervovanou ve špenátě. V podstatě je to naprosto průměrný válečný film s nulovou dávkou jakékoliv ( zdařilé ) inovace, který se liší pouze rozpočtem, jenž byl z valné části vyplněn honoráři hvězd ( i když mnohdy ještě stále v pozici neznámého herce ). Ale to úplně nejubožejší je rádoby srdcervoucí filozofická poezie servírovaná spolu s výmluvně strhanými obličeji hlavních protagonistů, které se nám v neúnavné křeči snaží něco naprosto nevídaného sdělit. Jediná odpověd je pro mě otázka:"Proč tam teda kurva lezli?"

Když si to tak vezmu, tak si pamatuju jen fakt, že nakonec amíci Hamburger hill dobyli a taky tu brutálně rozšklebenou hlavu vietnamcovu poté, co jí US nadčlověk počastoval svými olověnými služebníky.

Nesmírně působivá, místy hrubá víc než dojemná podívaná o pomstě a následném vykoupení. Nejvíc snad potěší zpracování, které si v ničem nezadá jak anglickým darcore humorem Ritchiem, tak s klasickým avšak velice střídmým "handycam" Trierovským záběrem bez umělého svícení. A právě tahle kombinace je tou hlavní devizou snímku, který svým příběhem pole kinematografické výrazně nerozorá. Herci působili až an pár vyjímek dost slušně, typově jemně rozlišeni. Co se však náramně povedlo je parádní výběr hudby, která scénám dodává přesné emocionální zařazení, což dává Botám mrtvého muže glejt snadné přístupnosti. Rozhodně stojí za to!

Otázka lidství jejímž médiem je poněkud zčeřená podoba vzpomínek ci podvědomí. Ano, je to dlouhé, ale tak akorát.

A tak tu máme opět grotesku. Ono se na to kouká pěkně, někdy z počátku si řeknete, zda ste to A nepochopili, nebo za B to prostě nebylo tak vtipné. B je správně, Mr. Vorlovi jaksi vyčpěl jeho stylový humor a chvíli potrvá něž si zvyknete na rytmus roztodivného příběhu, jenž nám předložil. A téma rozhodně příliš neřešil, nezacházel daleko. Vše stojí a padá na hercích a vizuálním zpracování ( i s digitálními efekty ), ale nic z toho však neviniká. Průměrná zábava.

Vasilij je zkrátka válečný hrdina, živoucí legenda, trn v oku náckovu či chlouba poplatná krutému režimu. Říkejte si mu jak chcete, je to prostě frajer. Střílet umí jak Vilém Tell, šplhá a skáče líp než guvernér Arno, jedná rychleji než kulka Riviéry Kidda a ještě k tomu na nej letí ženský.. a nepřišel ze země zaslíbené, je to sovět obyčejný sovět. Kdo by ho neměl rád? Jenže to právě ona nadliskost, tudíž nemožnost identifikace celý snímek sráží do bláta, protože ono je to myšleno celé vážně! Každopádně vyčkávací "bojové" scény a úvodní číslo na otevřeném náměstí působí opravdu reálně, to se nechat musí.

Nezývá než souhlasit s Tsunamim, tenhle film opravdu nebyl pro mě. Proto o stupínek níž než průměr.

Japonští tvůrci již mnohokrát prokázali velkou míru inovace, zvrácenosti a kreativity. Kairo není výjimkou. Neotřelý nápad skloubení internetové duchařiny, bolestných stavů samoty a beznaděje žití, zastřešenou všespalující apokalypsou.. proč ne? Kurosawa sází především na atmosféru vybudovanou temnými zákoutími mizanscény, odporným mlhavým Tokiem, sugestivními zvuky (velice, velice neobvyklými), jakožto pálícím tichu, které ani jednou (naštěstí) neutne klasická lekačka. Čeho se tedy bát? Abych pravdu řekl, nejvíc jsem se obával toho, že nebudu schopen rozluštit záhadný sled událostí, jež se řídí podivnými a nepochopitelnými pravidly, které jsou schopni dešifrovat snad jedině hrdinové temného snímku Kurosawova. Nehledě na potíže s rozeznáváním jednotlivých hrdinů v šerém světle interiérů, či na obrazovkách všudypřítomných kompjůtrů. Nakonec bych poznamenal, že délka filmu na jeho kvalitě hvězdičku rozhodně ubrala.