sportovec

Tento pro mě nový Kohoutův film je milým překvapením. Citový zeměpis začínající zdravotní sestry s lékařskými aspiracemi je současně procházkou vrcholícími šedesátými léty. Neotřelé dialogy, zdařilý scénář i procházka tehdy počínající mladou hereckou generací (Bartošová, Němec, Brzobohatý, Drahokoupilová, Mareš, Obermaierová, Pokorná, Zahajský). Vojenské lásky záklaďáků a dozrávajících dívek byly fenoménem doby včetně rizik, která to s sebou přinášelo, jsou dnes zcela zapomenuty. Prolínání soukromého a veřejného vrcholí vlastně ještě stále nikoliv zcela drsným závěrem.

Pitvořivý akční film, který kromě jmen hlavních hrdinů nemá s Verneovou literární předlohou společného vůbec nic. Je-li snaha o duchaplnost a vtip nesena barnumským mikrobem, není se následně čemu divit.

Režisérce Cingrošové se podařilo z mozaaiky faktů postihnout prchavou velikost mimořádného režiséra a filmového diplomata Jireše.

Pořad by si zasloužil vnitřní členění do celků po 30-40 dílech - asi tematickém - , tak aby se v odvysílaných jednotkových pořadech bylo možné orientovat. Jeho záslužnost a potřebnost je mimo diskusi.

Zdá se čím dál určitěji, že evropské westerny jsou mnohem propracovanější a zdařilejší než drtivá většina jejich amerických předloh. Volonte je další z řady velkých italských herců této klasické éry vůbec i evropské kinematografie hraného filmu.

Tento díl poukázal na ošidnost a limity práva zřejmě nejen u nás. Dvě nevinné učitelky které se snažily krátit prázdninový čas dětem, aniž to byla jejich povinnost a měly to oceněno peněžně, byly potrestány za tragickou náhodu, kterou nemohly vědomě ovlivnit. Jako podpora alibismu a atomizovanosti to nebyl špatný příklad. Zvlášť patrný u té učitelky, která riskovala svůj život.

Noblesa staré Evropy, v níž dohasíná 19. století. Obohacené o božského rošťáka Belmonda ilustruje přesně odvrácenou tvář elit a jejich skutečných mravů, jež se konec konců tak moc neliší od toho, jak je v americkém případě zachytil Jack London. Místy až rafinovaný scénář krok za krokem nasvěcuje scénu. A romantický hrdina-mstitel nevybočuje v ničem z všednodennosti své doby.

Z celého filmu svítí jeden výrok: Kdyby Rusové s námi dělali to, co my s nimi 4 roky, vbrzku by nebylo jediného Němce. Podstatou války je technika zločinu povýšeného na pseudocivilizační princip. Hrůza jako způsob života. Z tohoto poznání vyrůstá humanismus a úcta člověka k člověku.

Vždy když lidství vítězí nad rutinou a zejména tehdy, když se jedná o lidský život, je to povznášející a nádherný okamžik. Humanismu není nikdy dost a každý život stojí za to, aby oň byl sveden i lítý boj.

Mezní okamžiky lidské existence - touha po změně, která zůstává nenaplněna a ze všednosti, kterou touží opustit, se vrací do zaběhaných, sice obtížných, ale také zaběhlých stereotypů počínajícího středního věku.  Tak je budována Šotolova a Bělkova inscenace postihující divadelní prostředí zapadlého regionálního divadla, pro něž Plzeň je nedostižná a liberecké Šaldovo divadlo zajímavé a polepšující.