Hellboy

Výjimečné dílo. Tvůrci se s kamerou dostali kamkoliv, od policejních zátahů na drobné drogové dealery, přes výslechové místnosti, kde se detektivové dozví další informace, až k velkým protidrogovým zátahům na bossy. Neuvěřitelné.

Epizoda Hledání Atlantidy (spoiler Alert): Atlantidou se myslí celá Mínojská kultura. LOL.

Film nabízí živelný pohled do nejspodnějších vrstev černošské chudiny živořící v ulicích LA na konkrétním případu jednoho turbulentního lesbického páru: Teri a Tiahna se snaží nějak protlouct, popasovat se s alkoholem, drogami, vězením a traumaty minulosti, chodí na programy týkající se duševního zdraví a snaží se přijít na to, proč jsou bez domova a jak se z toho vymanit a vypadnout ze Skid Row, drsné čtvrti, která ve všech směrech formuje jejich každodenní život. Režisérka jako by ale nevěděla, na co zaměřit pozornost: o životě v bídě se toho divák moc nedozví, ale o tom jejich vztahu vlastně také moc ne! ___ Perličkou je svatba v polovině filmu, která překonává všechny genderové, rasové i národnostní hranice a některými parametry se blíží kultovní svatbě Jiřího Káry, od nákupu lahváčů před obřadem, až po pořvávání "už jsi tu měl bejt 4 minuty, ty magore!!"

Film je jako poetická báseň, osobní dopis, který autorka adresuje svému otci, generálovi libanonské armády, o němž se toho ale divák moc nedozví. Bohužel je tam hodně záběrů, v nichž se prostě nic neděje, a nejsou ani doprovázeny žádným komentářem. A pak film skončí. Metafora (nebo prostě srovnání) toho, že autorka sama se potýká s nemocemi (tinitus, astma) a Libanon je nemocný, podle mě naprosto nefungují. Chápu, že mělo jít o pokus o vyrovnání se s minulostí vlastní i celé země, ale takhle těžkopádně uchopený záměr už jsem dlouho neviděl.

Finský mladík Ville, který je upoután na vozík, se rozhodne splnit si svůj sen a dojet na svém elektrickém vozíku z Finska do 6000 km vzdáleného Lisabonu. Zní to zajímavě, šíleně, má to určitý potenciál, zkrátka: chápu, proč se toho filmaři chytili. Ale. Ville je nesympatický, nemá to rozmyšlené, a upřímně, není moc chytrý. Člověk by hrozně chtěl fandit postiženému chlápkovi, který navzdory všem překážkám jde za svým bláznivým cílem, byť by to nedotáhl do konce, ale v tomto případě to zkrátka nejde. Hned po zahájení výpravy se ukáže, že Ville není zvyklý o ničem ve svém životě rozhodovat, a tady má najednou řídit hned 3 asistenty...to zkrátka nemůže dobře dopadnout!

Vynikající dokument, v jehož středu stojí Freddy Lim, zpěvák nejpopulárnější taiwanské blackmetalové kapely Chthonic, který je zvolen poslancem opoziční strany - autor filmu ho natáčí během jeho prvního roku v politice a zkoumá, jak se mu daří oba světy zkombinovat, jak může ve své politické kariéře využít toho, že je rocková hvězda atd. Freddy Lim zajímavá a inspirativní osoba a dokument se kolem něj točí, ale ještě důležitější je, že skrze film se člověk dozví i o historii Taiwanu ve 20. století, jeho současné politické situaci i o taiwanské mentalitě atd (je dobře, že to natáčel západní filmař, který dokázal ty zvláštnosti taiwanské mentality postihnout pro západní publikum). Freddy je celý život lidskoprávním aktivistou, takže je pro něj přirozené bojovat za správnou věc (nezávislost Taiwanu na Číně), což dělá i skrze hudbu - film obsahuje ukázky z jeho videoklipů jež se věnují např. diktatuře kuomintangu, oslavě taiwanského Jana Palacha jménem Nylon Cheng atd.

Bezdomovci ve Vídni. Samotný výběr protagonistů do filmu mi moc nedával smysl. České a slovenské diváky ale určitě zaujme dvojice ze Slovenska: asi 30 letý mladík, který ze všeho nejvíc miluje vodku, a jeho skoro o 20 let starší žena na vozíku. Oba mají jasno v tom, že žebráním ve Vídni si vydělají více, než z dávek na Slovensku. Film ale nemá žádný vývoj. Když v polovině stopáže přijde zima, tak začnou řešit teplé ponožky. A to je asi tak všechno.

Dokument o skupině aktivistů, kteří dají dohromady peníze na nákup staré rybářské lodi, se kterou vyrazí ke břehům Libye zachraňovat uprchlíky na gumových člunech. Nejde tu o samotné uprchlíky, film se soustředí v první řadě na samotné samozvané "záchranáře", vyzbrojené jen určitým smyslem pro to, co je správné - nejde o žádné mega entuziastické hipíky, a vidíme jejich pochyby a strach z toho, do čeho se ženou...

Film o fotbalistech z Afriky a o tom, jak se snaží uspět v Evropě. Po třech dnech od zhlédnutí jen marně lovím v paměti jakékoliv detaily, což o mnohém vypovídá. Dokumentaristé zkrátka sledují několik z těchto fotbalistů, kteří jsou připraveni se nevzdat, protože pocházejí z nejchudších poměrů a fotbal pro ně není jen o slávě, ale především zajištění rodiny někde v Nigérii. Překvapivé poselství je, že když člověk hodně moc dře a má strašně velký štěstí, tak to občas, někdy, vyjde. Ale většinou ne.

Rodina v Gaze se vzpamatovává z masakru během Války v Gaze, při kterém Izraelští vojáci zabili mnoho jejích členů. Vcelku tradiční dokumentární film ozvláštňují vynikající animované pasáže, jež by klidně mohly tvořit samostatný film.