novoten

1. série - 90% - Veškerá očekávání postavená na hlavu. Potenciálně otravný fetující podvodníček Jesse je od první scény mou nejoblíbenější postavou, potenciálně otravná starostlivá Skyler mě pozitivně překvapuje každým svým rozhodnutím. O obou toho chci vědět co nejvíc, chci vidět víc ze schopností hlavního hrdiny vyhrabat se z nejhorších kaší a koneckonců chci zkrátka vidět, kam takový seriál může vůbec dojít. Povrchnost a falešné pozlátko obchodu s drogami jsem tady totiž nenašel, naopak. Na úvod se jedná o poctivě neklidné rodinné drama, které má tu smůlu/štěstí, v jakých kulisách se může odehrávat. Mým největším přáním je, aby se tomu tak i nadále dělo takto civilním způsobem. 2. série - 70% - Bavilo mě, když Walt bojoval s vlastní morálkou ve jménu rodiny, nebaví mě, když po rodině a jejích hodnotách šlape a původní cíle má jen jako výmluvu. Se sympatiemi k hlavní postavě také přímo úměrně klesá i kvalita, protože neustálé arogantní a neurvalé chování směrem k (byť jakkoli hloupoučkému a naivnímu) parťákovi mi rve srdce, stejně jako Waltův způsob rozhodování v klíčových situacích, viz očividné morální dilema v závěru předposlední epizody Phoenix. A je to škoda, protože potenciálu je pořád plno, mračna se výhledově stahují solidně tmavá a Hank se z přihrávače hrabe do pozice nejcharismatičtějšího seriálového policajta. 3. série - 80% - Od některých činů vede spletitá cesta, od některých ale už žádná. Po událostech předchozí sezóny je pro mě hlavní hrdina pořád zaslouženým diváckým magnetem, ale držet palce mu, hlavně z důvodu absence sebereflexe a dostatečného pokání, nedokážu. Oproti tomu podceňovaný Pinkman se díky dokonale civilnímu výkonu Aarona Paula definitivně stává po všech stránkách tahounem seriálu. Přesto na nápaditou a nebývale napínavou úroveň vrací celou podívanou až dvojice závěrečných epizod, během nichž jsem nervozitou téměř nedýchal a naplno tak docenil takřka antimimický herecký projev Giancarla Esposita. 4. série - 75% - Většina seriálů stanice AMC se ve svém prozkoumávání zajímavých námětů dostane do kritického bodu, kdy dech beroucí zvraty začnou řídnout a civilní přístup začne hraničit s nudným přešlapáváním na místě. Breaking Bad to potkalo právě v rozjezdu vychvalované čtvrté sezóny a byly chvíle, kdy jsem myslel, že mě jakýkoli další dialog Walta a Skyler na téma "car wash" snad zabije. Naštěstí druhá polovina, která opět řeže velmi hluboko do vztahu Jesse-Walt a nově také Jesse-Gus a Jesse-Mike, je na tom s napětím úplně jinak, dramatickou pointu posledních epizod předkládá velmi chytře a je proto velká škoda, že se Vince Gilligan často neudrží a působivé scény nechá zajít až moc daleko. Budovaní pocitu drtivého tlaku ze všech stran je totiž stejně jako o sezónu dříve tísnivé až k zbláznění. 5. série, první část - 80% - Nesnesitelný Walt. Jeho oblíbenost jsem nechápal nikdy a teď, kdy je nenápadný psychický teror vůči depresemi konečně dohnané Skyler na vrcholu, už je mi z Heisenbergova chvalořečení až na zvracení. Přestože se v Bryanu Cranstonovi i v pátém roce skrývá nejedno překvapení, vývoj jeho postavy mi ho znechutil na hodně dlouho dopředu. Gilligana za to chválím, stejně jako definitivní dospění Jesseho a všudypřítomný tíživý pocit neodvratného začátku konce v čele s Dead Freight, pravděpodobně nejlepší epizodou celého seriálu. 5. série, druhá část - 90% - To nejlepší nakonec. Nebýt několika přešlapů, které ale zároveň kopírují vývoj celého seriálu, by to možná bylo i absolutní hodnocení, ale přesto jsem dostal osmičku epizod, která zanechává tak silný dojem, že bych na ona slabší období s klidem zapomněl. Právě tady, ve chvíli, kdy jde všechno do háje a doslova všechny postavy jsou na pokraji katastrofy, je nejlépe vidět, kdo nám přirostl k srdci nejblíž. A až budu na Breaking Bad vzpomínat, vždy mu budu vděčný za to, že mi dalo jeden dokonale komplexní charakter, který se rázem vyšvihl mezi moje nejoblíbenější seriálové postavy vůbec. Na rozdíl od většiny (mnou navždy nepochopených) diváků to ale není narcis Heisenberg, Walter White, do sebe zahleděný neřád, ať už mu říkáme jakkoli. V mých očích je to zlomený a věčně životem klopýtající závislák a nešťastník, Jesse Pinkman.

Nestačím zírat, jak pozitivně očividně celé osazenstvo vzpomíná na natáčení původní filmu, protože si jinak nedokážu vysvětlit, že se plných 14 let po jeho premiéře komplet vrátilo na plac Camp Firewood. Ještě větší respekt si pak zaslouží i ti, kteří při natáčení původního filmu byli neznámými přihrávači a teď jsou nefalšovanými hollywoodskými hvězdami. Navíc se nejedná o žádný čestný štěk, ale v případě Elizabeth Banks a Bradleyho Coopera o plnohodnotné role a v případě Paula Rudda snad i part nejhlavnější. Zlodějem scén zůstává i nadále Chris Meloni, na jehož postavě je nejvíc znát, v čem tkví největší síla Prvního dne tábora. Jde o ty nenápadné pointy, které skrz nejnemožnější situace musí posunout děj až tam, kde si ho pamatujeme z původního filmu. Činí tak někdy už za hranou parodie nebo přijatelného vkusu, ale za ty nostalgické chvíle s parádním soundtrackem to stojí od začátku do konce. Film byl o něco silnější i sevřenější a třeba Lake Bell nebo Jon Hamm mi sem vůbec nepasují, ale za ono klukovské nadšení, které z každého praštěného dialogu sálá, si i seriál nadprůměrné hodnocení rozhodně zaslouží.

Bláznivé parodie většinou u českého diváka padají na úrodnou půdu, proto mi je upřímně líto, že právě poslední den táborového léta roku 1981 je v tuzemsku převážně neznámou záležitostí a nebýt revivalu od Netflixu, zůstal by neznámým úplně. A byla by to zatracená škoda, protože se od střídmě romantického začátku řítí skrz lavinu šílených vedlejších postav až do finiše, který se nedá nazvat jinak než nefalšovaným půlhodinovým raplem všech zúčastněných. Jako král vychází z celého dění Christopher Meloni, jehož psychotický kuchař Gene si pro sebe krade každou scénu.

Další důkaz toho, že Gibson svého času uměl zahrát drsňáka jako málokdo. Jenže stejně jako nemusím původní Odplatu, nejásám nadšením ani u Straight Up. Helgelandovo dopiplané dítě je sice příjemně přímočaré a vizuálně mnohem přívětivější, ale všechna negativa, která z originálu dělají až příliš sebejistý a přitom vypravěčský selhávající spletenec, zůstávají přítomna i tady.

Tolik motivů a podzápletek, že bych se vůbec nedivil, kdyby šlo o tři filmy sestříhané do jednoho. Přesto ani taková záplava informací a zvratů není na škodu a dělá z Občanské války hutnou půltřetí hodinku. Až závratně blažený pocit mám pak z toho, že to budou právě Russo brothers, kdo se bude ochomýtat kolem Infinity War. Tady si totiž dává sraz tolik postav, že i takový Age of Ultron působí téměř komorně. Já ale příběhy Steva Rogerse miluju právě proto, že jsou... No zkrátka o Stevu Rogersovi. Povýšit účast Iron Mana na druhou hlavní postavu je perfektní nápad, protože Downey snad ještě nikdy nehrál takhle úžasně, ale třeba odbočka ke Spider-Manovi, byť dokonale funkční a lákavá, je až příliš očividným backdoor restartem na to, aby nevytrhávala z tempa. Něco takového by báječně sedělo do Avengers, teoreticky i do Iron Mana, ale tady jsem cítil drobné rozmrzení, že právě tenhle výlet bere prostor věcem důležitějším. Naštěstí zbytek nováčků (Zemo, Black Panther nebo konečně i větší role pro Sharon) i povědomých tváří v čele s dokonalým Ant-Manem padne do příběhů báječně a zapracování Wandy nebo Hawkeye do děje mi dělá obrovskou radost. Vzhledem k hodnocení se mi chce napsat, že se jedná o Capovu nejslabší sólovku, ale vzhledem k tomu, jak dobře jsem se bavil, a faktu, že to i při největší snáze sólovka prostě není, to ani není potřeba. Jen se tentokrát do žánrových mantinelů vstupuje snad až moc zeširoka.

Permanentka do nostalgie pro nás, kteří jsme zůstali - a asi i navždy zůstaneme - sentimentálními blbci. Tady se uzavírá kruh a bilancuje se nad všemi druhy životních ztrát, ale přesto v srdci zůstává jiskřička naděje, že onen zázrak jednou opravdu přijde. Díky tklivé lince profesora Ječmena je navíc očividné, že se loučí i sám Ladislav Pecháček, a že až teď, více než tři dekády po vzniku prvního dílu, svět definitivně přichází o básníky.

V davových scénách patřičně dravé a pohlcující, v okamžicích teroru nutící odvrátit zrak. Jako celek, v poselství za svobodu ducha, mysli a samotného lidství, neselhávající; v možnosti, že něco takového je i v moderní historii reálné, pak fatálně depresivní. Při pohledu na bezchybnou Emmu a strhujícího Brühla rád odpustím pár drobných berliček, protože obsah tentokrát přebíjí důležitost scenáristické formy.

Roztříštěná hra dvou, ve které se směje třetí, v tomto případě Maria Kraakman jako Francisca. Zatímco Schneider je nevýrazný protiva a Bax protiva charizmatický, právě dceři druhého jmenovaného beze zbytku věřím, že vyrůstat v téhle rodině musela být noční můra. Žánrová nezařaditelnost ale cestu k postavám tak jako tak komplikuje, protože ve chvíli, kdy začínám být napjatý, přijde nepochopitelná černohumorná vsuvka, zatímco ve chvíli, kdy bych se mohl začít cítit v odlehčené části pohodlně, dostanou přednost monology o celoživotních psychických problémech. Je to škoda, protože jinakosti není nikdy dost, ale tady je s čestnou výjimkou finální (a díky tomu i pro celý film spásné) scéně zbytečně samoúčelná. 50%

Spoilery - Z očekávané katastrofy je velkofilm plný překvapení. Snyder se totiž obratně vykrucuje z toho, co během propagace působilo jako noční můra, tedy Jesse Eisenberg jako Luthor a Doomsday jako finální monstrum. První jmenovaný, v trailerech ve formě rušivého elementu poskakujícího skřítka, je strhujícím portrétem mladého člověka s velkou mocí, kterého pohlcují vlastní ambice. Druhý pak i při svojí vizuální zaměnitelnosti funguje jako násobná katarze s úžasným soundtrackem na pozadí patřičně titánského (i dostatečně úderného) souboje. Co té katarzi předchází, je ale jedna velká směska, kde se střídá jistota se znatelným tápáním. Nejmarkantnější je to při odkazování na události komiksu, které jsme ale ve filmech neviděli a v dohledné době ani neuvidíme, a to bez ohledu na to, jak nakonec celé stavění velkolepého vesmíru skončilo. Proč zmiňovat Jokera a jeho činy, když jsme ho v tomto světě nikdy nepotkali? Naopak kritizovaná malá domů v podobě Wonder Woman nakonec nepůsobí jako pěst na oko, přestože právě tady si DC do budoucna zásadně podtrhla vlastní nohy. Teď ale stačí, aby Gal Gadot párkrát zamrkala, nahodila všeříkající úsměv, a nejen Bruce Wayne zůstane stát s pootevřenými ústy. Bohužel právě Netopýr zůstává po celou stopáž tím třetím vzadu, což je vzhledem k prostoru, který dostává, největším selháním. Ne snad, že by Affleck byl přímo za troubu, protože melancholické zadumání mu sedí. To jen v přímé konfrontaci s Cavillem, obzvlášť v emocionálních chvilkách, dostává od svého protějšku naloženo snad v každé větě a je trochu smutné vidět, jak právě takto vyhrocené scény nečekaně neuhrává. Naopak Cavill v poloze sestupujícího Mesiáše vládne snad každým gestem a jeho pouto s Lois Lane je nejkouzelnější linkou celého filmu. Po dvou a půl hodinách pořádného rachotu jsem nevstřebal všechno. Halasu je příliš, necitlivého vyhazování vděčných linek také a vadí mi, jak přehrocené je Batmanovo chování vzhledem ke křehkosti celé jeho motivace i jejího rozuzlení. Přesto mělo tohle měření sil smysl, mohlo nakročit k zajímavým tvůrčím snahám, ale všechno přehlušila touha mít co nejrychleji na trhu Ligu spravedlnosti. Na tu se vábilo více než důkladně - a přesto ve mně nevzbudilo pražádnou chuť, natož hlad.

Dva nejtěžší úkoly, tedy vyhnout se bezmyšlenkovité obžalobě a nespadnout do Hledání ztraceného času, vyšly na jedničku. Od poznávání jednotlivých charakterů jsem se přes snahu o alespoň částečné porozumění těm zápornějším z nich dostal až k momentu, kdy jsem visel na každém slově či gestu Pauhofové i Pokorné a jen si přál, aby tenhle příběh mohl mít jiný konec, než jaký mu dějiny určily. Jen mě mrzí, kolik motivů si na svá bedra bere ve studentské linii Vojta Kotek. Je jich totiž až příliš a co hůř - nedokáže jediný z nich uhrát se ctí.