DJ Obelix

Jako rozjezd případné filmové série je to... ucházející. S představiteli hlavních rolí nemám sebemenší problém, ač postava Sullyho je v této verzi napsaná o dosti víc nesympaticky než v herní předloze, za což ovšem Wahlberg nemůže. Peněz na to očividně padlo dostatek, rychlé přeskakování atraktivních lokací se videohrám vyrovnalo a samotné dvě zásadní akční scény byly ve výsledku (očekávaným) highlightem filmu. Největším problémem Uncharted tak je rozhodně sterilní scénář a režie. Pokud diváci dají Uncharted šanci a filmu se podaří vydělat slušné peníze, na dvojku se budu těšit hodně, protože potitulkovka slibuje (aspoň podle her) o poznání zajímavější dobrodružství bez zbytečných představovaček. Pokud možno tedy s někým jiným na režisérské židličce. Obávám se však, že rekordy v návštěvnosti Uncharted bořit nebude.

Spolu s Fredem Rogersem byl Bob Ross zřejmě nejznámější tváří stanice PBS. Alespoň z pohledu Evropana, ke kterému se tyto kulturní ikony dostávají se značným zpožděním až díky všemocnému internetu. Na "Mr. Rogersovi" by se hledala špína jen horko těžko, Bob Ross byl obyčejný člověk se svými chybami, ale neutuchající láskou k malování, kterou chtěl předávat dál. O to smutnější je status quo, kdy jeho jméno a veškerý odkaz mají v rukou chamtiví bývalí partneři. Samotný dokument je čiročirý průměr a bohužel se nevěnuje té zradě do hloubky (což vzhledem k zámožné protistraně s armádou právníků lze asi pochopit), ale i tak ho musím doporučit. Už jen z toho důvodu, že představuje zajímavou osobnost Čechům prakticky neznámou.

Petr Kolečko UMÍ psát vtipy, ale bohužel neumí moc dobře režírovat. Není náhodou, že nejlépe jeho scénáře fungují pod režijní taktovkou Jana Prušinovského. Mám takový pocit, že sám Kolečko se nedokáže krotit a má pocit, že každá jím napsaná "hláška" je darem lidstvu, která musí mermomocí na světlo světa. Bohužel čtyři z pěti takový na sílu tlačených hlášek působí neskutečně trapně. OVŠEM ta jedna, která funguje, stále převyšuje naše sterilní komediální prostředí o několik délek (zde např. legová terminologie). Neuvěřitelně přestřelený film. Hvězdičku navíc dávám za odvahu natočit v dnešní době tak neskutečně šovinistickou komedii. Jako protiklad hyperkorektní době to funguje překvapivě dobře.

Ultimátní fanservis ve filmové podobě, na který závistivě pokukuje i Endgame. A snad aspoň malá náplast pro kinaře za letošní (další) šílený rok. Objektivně to rozhodně na plný počet není - příběh ani akce už nikoho v dnešní MCU době ze sedaček nevytrhne (navíc nepatří ani zdaleka k nejlepším) - ovšem obsazení a interakce mezi legendárními postavami všechno negativní hravě smaže.

Kentaurie pro mě byla zjevením roku 2021, ale chápu, že spousta lidí jí po letmém zhlédnutí ukázek ani nedá šanci. Zdánlivě infantilní kresba a vtípky děje v Kentaurii jsou v přímém kontrastu s válkou zničeným světem lidí. Tomu napomáhá i fakt, že každý z těchto světů animovalo jiné studio. Příběh zhruba od poloviny první řady nabírá neskutečné obrátky a temné podtóny začnou pomalu převažovat (viz epizoda věnovaná sebevraždě a obecně přítomnost geniálně nakresleného Nikdekrále). Na ploše 20 regulérních epizod (závěrečný díl má trojnásobnou délku) se rozvine div ne Shakespearovská tragédie o odcizení, zradě i osudové lásce. A ano, všechno je to zabaleno do přitroublého humoru a krásných písní v podání předních hvězd Broadwaye. Rozjezd druhé poloviny příběhu (tedy druhé série) byl takový rozpačitý, ale zpětně kvituji, že tam nic z toho nebylo samoúčelně. V dechberoucím finále se krásně uzavřou všechny dějové linky. Kentaurie klame tělem. Nenechte se ošálit a odradit, nebudete litovat.

https://www.youtube.com/watch?v=IPGLhCq2RNk - Zde Chris vysvětluje, proč nebyl zrovna nejvhodnějším kandidátem pro tento dokument :) .

Rodinný film klasického střihu, který si užijí především předškolní děti a žáci prvního stupně základní školy. Nutno vyzdvihnout výkon malého Izaaca Wanga (Owen), po dlouhé době dětského herce, který skutečně umí hrát. Jinak vše podle šablony - směšný záporák, nucený konflikt, hezké poselství a mega roztomilé digitální přerostlé červené štěně. Jen bych rád sdělil uživateli Arsenal83, že Clifforda si opravdu nevymysleli "dnes". Vznikl už v 60. letech minulého století. Akorát v našich končinách není tak známý.

Ano, taky jsem se na Dextera těšil, zjevně jako spousta ostatních. Úvod s hudbou od Iggyho velice navnadil, ale co následovalo byla neskutečně šablonovitá limonáda, která mě spíš prudila, než bavila. Dexter má v tomhle obrovskou výhodu, že je to etablovaná postava, jejíž osud mě velice zajímá, ovšem kdyby šlo o pilot nového seriálu, asi ho "dropnu" hned po první epizodě. Pořád ovšem tvůrcům věřím, že vědí, co dělají. Pod tři hvězdy ale kvůli samotnému M. C. Hallovi a příjemnému konci jít nemůžu.

Ohromné překvapení! Moderně pojatý (ovšem ne až tak "youtubový" jako filmový "Filmy našeho dětství") dokumentární cyklus, který nemá jednoho průvodce pořadem. Tvůrci se tu občas mísí, ale v podstatě se jedná o sérii samostatných dokumentů na konkrétní téma. I zde jsem původně cílil na konkrétní epizody, ale byl jsem z nich tak nadšený, že jsem nakonec zkouknul i ty díly, které mě tématem na první dobrou nezaujaly. 1. díl: Co způsobili Boyz II Men (Boyz II Men Effect) --- Přesně to byl případ epizody, která mě mile překvapila a kterou bych asi bez zhlédnutí předchozích dílů s klidným srdcem přeskočil. Melancholické povídání s nesmírně talentovaným černošským boybandem o jejich raketovém vzestupu ke hvězdám i strmém pádu na dno, když je zastínil nástup klasických boybandů. Nakonec z toho byla hrozně "feel-good" epizoda. 2. díl: Auto-Tune --- Kde se vzal tenhle podivuhodný plugin, který i z falešně zpívajících zpěváků dělá mistry v oboru? Opět povedený díl, který je na můj vkus až moc věnován rapperu T-Painovi, ale rozhodně zajímavý. 3. díl: Stockholmský syndrom (Stockholm Syndrome) --- Právě tento díl mě k seriálu přivedl a předčil má očekávání. Nesmírně obsáhlý dokument, který mapuje švédskou stopu v hitparádách a její až neuvěřitelnému vliv na současnou popovou scénu. ABBA, Ace of Base a spousta dalších samozřejmě nesmějí chybět. 4. díl: Ještě country, nebo už pop? (When Country Goes Pop) --- Díl inspirovaný nedávnou kauzou s megahitem "Old Town Road", který nebyl na country žebříčky dost "country". Další výtečný a zábavný díl, který odhaluje, že tyto dva hudební žánry se v Americe mísí už pěkně dlouhou dobu. 5. díl: Britpop na scénu! (Hail Britpop!) --- Zde jsem byl mírně zklamán. Britpop byl fenoménem 90. let a tento dokument se na můj vkus věnuje až příliš rivalitě mezi Blur a Oasis. Ono se není čemu divit, protože právě členové Blur zde hojně vystupují a je zábavné sledovat, co vlastně hoši dělají dnes (třeba chovají ovce ). Zde bych ale nejspíš uvítal minimálně hodinu dalšího materiálu navíc. 6. díl: Festival, kam se podíváš (Festival Rising) --- Díl věnovaný (překvapivě) hudebním festivalům. Doporučit ho můžu už kvůli velmi zajímavé pasáži věnované vzniku Glastonbury, největšímu festivalu v Británii. Jinak takový trochu nesourodý díl, který nejde moc do hloubky. 7. díl: Jakou sílu má píseň? (What Can a Song Do?) --- Za mě zdaleka nejslabší díl, ale to jsem bohužel očekával předem. Kromě ukrutně otravného Hoziera, který nás svými pseudoduchovními žvásty provází celým dílem, ryze americkocentrický pohled na "aktivistické písně". Zaujala mě snad jen pasáž o Billie Holiday a její slavné písně Strange Fruit. Ta měla skutečně sílu. 8. díl: Čtyři songy z Brillu (The Brill Building in 4 Songs) --- Závěrečný díl je českému diváku tématicky nejvzdálenější. Pojednává o budově Brill v New Yorku, kde již před 2. světovou válkou vznikaly hity, které si prozpěvoval celý národ. Troufám si ale říct, že kromě poslední z uvedených písní, "Sugar, Sugar", většině diváků tato tvorba moc neřekne. Osobně jsem znal jen Neila Sadaku, ale třeba se pletu .

Velmi poutavě natočená série dokumentů o vzniku zásadních filmů let minulých. Kdyby se tvůrcům povedlo získat často stěžejní herce a tvůrce, bylo by to za plný počet, ale i takto je rozhodně na co koukat a koho poslouchat.