Dudek

Jako rychlá akční jednohubka funguje Neznámý poměrně dobře, nic víc bohužel nenabízí. Scénáristické duo sice příliš zkušeností nemá, nicméně dá se předpokládat, že podobných žánrovek za svůj život nakoukalo spoustu. Snímek zručně staví z recyklovaných zápletek stabilně držící konstrukt, který ač má drive, nenabídne příliš zapamatování hodných momentů. Divák je zde bohužel staven pouze do role pasivního příjemce, který nemá možnost děj klíčovat na základě podaných indicií, ale pouze na vlastních zkušenostech – tedy znalosti podobných snímků.

Zpočátku netypické, originální a prudké. Ke konci unavené, avšak naplňující předem vytyčenou šablonu. A New York, i se všemi těmi lidmi, vyhlíží intimně. Je fajn vidět po dlouhé době romantický film, který si uvědomuje sám sebe a svůj žánr.

Velmi nudný film, který je naivní jak ve své příběhu, tak i v pohledu na svět, jenž podává. S velkými potížemi dosledováno na čtvrtý pokus a to zejména díky zdejší velkorysé kritice. Přitom celá ta základní myšlenka je skvělá. V rukách nezkušeného Gustafsona se však naděje na úspěch rozpadá nejen kvůli scénáři, ale i díky režii. Scénář, kvůli zjednodušení a zeschematičtění celého děje, rozdělil postavy na dvě skupiny homosexuály a jejich odpůrce. Tomuto dělení se, pokud se nepletu, vyhnuly jen tři postavy, chápající matka, kytarová přicmrdávačka a moudrá paní učitelka. Dějově se to pak veze na čemsi vratkém, co by se dalo nazvat okuchanou verzí Snu noci svatojánské oblepenou novými prvky. Jak je u filmů zvykem, nejedná se o jednu jasnou dějovou linii, ze které se děj nehne, ale o provázaný systém různých scén, které spolu většinou mají mít nějakou souvislost. Nebo by alespoň mít měly. A právě tady se ukazuje Gustafsonova nezkušenost. Roubuje na už tak dost nesoudržnou dějovou kostru spoustu různých scének, které jsou naprosto zbytečné. Další slabinou jsou dialogy. Nebudu je odsuzovat slovy trapné nebo směšné, to bych přeháněl, postačím si se slovem nepřirozené. Jednotlivé věty ještě jakž takž fungují, ale vývoj a vyústění konverzace už většinou vázne. Což ještě posilují v mnoha případech ne zrovna 100% přesvědčivý herci, kteří by potřebovali lepší vedení. Čímž se dostáváme ke Gustafsonovi jako režisérovi. Abych pravdu řekl, snímek na mě povětšinu stopáže nefungoval. Nedokázal mě vtáhnout do děje. Bez přílišného přehánění můžu napsat, že u většiny scén jsem čekal, kdy se v záběru omylem ocitne někdo ze štábu. Mohou za to jak výše popsané neduhy scénáře, tak i příliš tradiční a neinvenční natočení scén. Největším průšvihem je tu ale jakákoli snaha o humor. Z každého vtípku je cítit něco jako tlak. Podobně jako když vypravěč vtipu vybuchuje smíchy ještě před tím, než ho stačí doříct. Vtip je očekáván, přijde, ale nepobaví, je nucený. Za problematické považuji i zapojení hudby, čímž teď nemyslím hudební doprovod, ale písně od známých interpretů. Je rušivé a hlavně neopodstatněné. Mám pocit, že Gustafson má u většiny filmů tento typ podání scén rád, a jen z toho důvodu ho (nejednou) zahrnul i do Were the World Mine. Je to celé cítit nevyzrálostí a snahou o zapojení líbivých prvků, které ovšem v tomto případě nefungují. Bohužel snímek nezachraňuje ani závěr, který je sice romantický a možná i dojemný, na druhou stranu se nedá označit jako jednoznačně moralistický.

Od snímku, který se jmenuje Bez dechu, bych čekal krom primitivního příběhu minimálně „dech beroucí akci“. První očekávání se vyplnilo do písmene, ba možná bylo překonáno. Pokud bychom sled scén v traileru seřadili chronologicky tak, aby odpovídal snímku, bez přílišného přehánění bychom získali jeho plnocennou, ale zkrácenou variantu. Absence pořádného děje však pro podobný typ snímku nemusí být zkázonosná. Problém tkví v tom, co jsem již načrtl v úvodu. Singletonovi se navzdory jeho zkušenostem nepovedlo natočit pořádnou akční scénu. Nestojí za tím selhání herců, třeba takový Lautner v přímé rvačce vypadá přirozeně a uvěřitelně, jakožto předvídatelnost a schematičnost. Singleton se ukazuje jako režisér, jehož slabiny vyplouvají navrch tím spíš, čím je daná scéna komornější. Krom silné zápletky a akční scény chybí snímku i pořádná postava. Klaďasové jsou příliš nudní, navíc to mezi nimi nijak nejiskří a jejich herecké vyjadřování emocí je spíše úsměvné, než dojemné a záporáci vypadají spíše jako karikatura na záporáky. K smíchu je i Alfred Mollina, jenž se alespoň snaží tvářit, že jeho postava má zajímavou a spletitou motivaci, nicméně scénář mu přílišnou oporu nenabízí. Celé to působí, jako když hodíte neplavce do bazénu. Sledovat 100 minut jak se v tom zkušení plácají a mladí mají radost, že se konečně mohou ukázat, může být pro jedny zábavné a pro druhé ubíjející.

Snímek Děděčku, jsi má femme fatale netradičním a snad i originálním způsobem reflektuje postavení otce v archaické asijské společnosti. Způsob podání je v tomto případě záměrně pobuřující a dokonce i kriticky znechucující, což nejspíš bude pro většinu diváků hlavním kamenem úrazu. V tom případě však stojí za zamyšlení, zda se Dědečku, jsi má femme fatale snaží pouze lacině šokovat nebo vše slouží (i) k vyvolání diskuze. Osobně na rozdíl od zdejšího osazenstva kvituji s povděkem ono nasazení pro většinové publikum „neatraktivních“ herců. I když pravda, hodnocení typu špatný film, ale dobré porno, by také mohlo být zajímavé.

Trapárna, ve které se snaží Shrek vykřesat alespoň jiskřičku své nedávné slávy. Neustálé variování téhož se najednou nestane opětovně zábavným, ani když dojde ke změně parodovaného žánru. Zvolená forma, v níž dostane svých pár minut slávy jedna z postaviček je navíc nedostačující. Zkratkovité vyprávění jednotlivých příběhů se paradoxně stalo zdlouhavým.

První část snímku je ještě poměrně zdařilá. Sledování lidského světa skrze oči dospívajícího šimpanze je, pokud nic jiného, originální. Zajímavým se stává už ve chvíli, kdy si divák uvědomí, jakým směrem se bude Zrození planety opic nadále vyvíjet. Každé zklamání a nepochopení, které lidské chování vyvolává v očích přechytralého primáta tak může vyvolávat emotivní odezvu i v diváckých řadách. Je jasné, že tvůrci s tímto diváckým očekáváním počítali. Viditelné to je zejména na jejich snaze začlenit Caesara do rodiny (či spíše života?) dr. Rodmana – tedy na poutu, které je odsouzeno k utlumení. Jistým kalkulem je pak vykreslování Caesara jako nevinného tvora, který doslova přejímá emoce spatřené ve svém okolí. Zpočátku zná jen milující rodinu, ale postupem času se setkává i s odvrácenou stranu lidskosti, což je samozřejmě jen další způsob jak z diváka vykřesat emoce a zároveň ho donutit k většímu přimknutí k Caesarovi. Tato vypočítavost bohužel první část sráží, i když naštěstí ne příliš hluboko. Příliš nenapomáhá ani hloupost, kterou se tvůrci snaží skrýt v rychlém sledu událostí, či v lepším případě neuvěřitelnost. Každopádně i přes tato negativa je tato část sledovatelná a v některých momentech dokonce zábavná, což se bohužel nedá říct o tom, co následuje. Lavina digitálních primátů vedená zrazeným Caesarem se dere do monumentální bitvy s až na pár známých tváří anonymním lidstvem. Zrození planety opic překvapilo svým začátkem a zklamalo svým koncem. Snímek těží hlavně z jednoduché, ale semknuté, dějové linie a rychlému průběhu. To má však i svou stinnou stránku. Díky předvídatelnosti začíná být postupem času otravný a nudný.

V zásadě velmi jednoduchý film, ve kterém se prolínají dvě roviny vyprávění. První se soustředí na postavu Harryho, pátrajícího na popud jednoho z dávných přátel po vlastní minulosti. Druhá, retroaktivní, postupně rozvíjí zápletku, která je středobodem příběhu. Ta je sice vcelku banální, ale díky dobře zvolené dějové kostře dokáže její pomalé odkrývání udržet diváka neustále v pozoru. Handsome Harry je však zajímavý i po psychologické stránce. O postavách, které se ve snímku vyskytují, v podstatě nic nevíme. Známe jen událost z třicet let vzdálené minulosti a určitý výřez z jejich současných životů (většinou se nejedná o více než několik desítek minut). Na základě jejich vyprávění můžeme jistým způsobem rekonstruovat jakým způsobem byli oním incidentem ovlivněni, a na kolik se stal určujícím v jejich vývoji. Vzhledem k tomu, že toho více nevíme než víme, zůstává široký prostor pro diváckou představivost.

Druhý snímek dnes již legendárního studia Pixar dokázal (nejen) ve své době zapůsobit jasným tahem na branku. Už od začátku jde tahle dvojice roztomilých lampiček po emocích diváků. Ve dvou minutách si s nimi lze prožít chvilku štěstí i smutku, bohužel nic víc.

Kostrbatá animace by ani takový problém být nemusela, jenomže v tomhle krátkometrážním kousku chyběl Pixaru onen pověstný nápad. Struktura budoucích krátkometrážních animáků od tohoto studia je zde již ovšem jasně patrná.