hopskulak

Splněný sen. Toto měl na mysli teoretik Edgar Morin, když tvrdil, že „film směřuje do stále větších výšek, ke snovému světu, k hvězdnému nekonečnu – k nekonečnu ,stars‘; úkaz svlažovaný hudbou, obydlený obdivuhodnými a démonickými bytostmi, daleko od všednosti, jíž by měl zdánlivě být služebníkem a zrcadlem.“ (Casetti, 2008: 61). Mimořádný a bohatý vizionářský film, kterému snahy spoutat jej výhradně se skutečností zbytečně ubírají na významech a diváckému zážitku na síle.

Svými audiovizálními kvalitami GODzilla vytváří dojem uměleckého filmu, jde ovšem o to nejklasičtější dobrodružství v duchu Stevena Spielberga, kde na několika rovinách dochází k inspiraci jeho filmografií. Zábavná je reflexe USA coby častého cíle nejrůznějších katastrofických scénářů. Impozantní důkaz toho, že by se nezávislí režiséři měli pouštět do komerčních blockbusterů.

Stylisticky je film velmi rozverný (má tedy blíže režisérovým dětským špionům či Žraločákovi a Lávovce než statickému prvnímu dílu), povídku s Marvem a titulní příběh je možné si přečíst v komiksech a dvě povídky nové jsou velmi jednoduché. To nejzajímavější se odehrává na úrovni zobrazování mužských a ženských postav. Je překvapivé vidět v podobně chlapáckém filmu mužské hrdiny neschopné vymanit se z područí bývalých milenek či neustále pokořované (Dwight), slabochy (detektiv Mort) nebo naprosté parchanty (Roark). Ženy vládnou Sin City (Gail a spol) a zasluhují si úctu (Ava) a lásku (Gail). Pokud je totiž máte jen jako ozdobu či talisman pro štěstí, může se stát, že ztratí hlavu.

Jedna z nejlepších komiksových adaptací. Stylisticky velmi blízko své komiksové předloze (ty barvy, ten kostým, ta naivita, ti padouši, ta akce!), narativně originální (pavoučí síť, v jejímž středu stojí Oscorp a jednotlivá vlákna spojuje hlavní hrdina), tematicky a významově překvapivě dospělá, přesto neztrácející nic z hravosti a vtipu Spider-mana z komiksů. „Chtěl jsem jen udělat správnou věc...víte, mně umřela holka...zlomený vaz...“

Film, jehož sledování diváka maximálně zaměstnává. Využívání kontrastů, paralelismů a důraz na mizanscénu a fantazijnost umožňuje pečlivé vypointování jednotlivých scén. Narativně roztříštěným se snímek jen zdá, opakem je neuvěřitelná svoboda při interpretaci. Jako volná adaptace třetí knihy Gulliverových cest uspokojující, autorsky vyčnívající, formálně sebevědomé, Československou novou vlnu v trezoru hrdě reprezentující.

Angažování Alana Taylora byla pečlivě promyšlená volba, jeho epizodické vyprávění (velmi odvážný cliffhanger) přesně zapadá do strategie Marvelu, který úspěšně aplikuje svoji produkční strategii z komiksů na hollywoodský blockbuster. Druhý Thor je velmi sebeuvědomělý (úvodní voice-over, plánování útěku ve flashforwardech, jedno cameo), hravý (závěrečný souboj v dynamicky se měnícím prostředí) a formálně rozmanitý/roztříštěný (což bychom mohli považovat za určitý formální princip filmu, ten je totiž s ohledem na mezititulkovou scénu pojícím článkem s dalšími různorodými světy Marvelu). Humor zde nahrazuje úsměvnou hlasitou samomluvu naivních postav z raných komiksových sešitů, jeho vyšší koncentrace tak má svůj význam. To nejzajímavější se ovšem odehrává na rovině žánru. Takto těsně propletená fantastika (temní elfové) a sci-fi (vesmírné koráby, zbraně apod.), až jedno téměř splývá s druhým, je mezi žánrovými filmy poměrně odvážný experiment, jenž si nezaslouží být vnímán jako pouhá postradatelná výplň či produkt nerozeznatelný od jiných marvelovských adaptací.

Drive může být obohacující studií superhrdinského mýtu (podobně jako třeba Shyamalanův Vyvolený), pokud se rozhodnete jej tak vnímat. Zajímavý text zde. Osobitá projížďka, jež má šanci se jednou stát klasikou.

Svět, minimálně ten komiksových adaptací, se zase trochu pozměnil. Nový Superman je nepřekvapivě akčním epickým dobrodružstvím s nadpozemskými souboji, překvapivě potom citlivým příběhem adoptovaného chlapce, který v cizím prostředí vyrostl v největšího amerického hrdinu. Film je na jedné straně typickým představitelem hollywoodského blockbusteru (marketing, ohromující triky a akce), na té druhé komorním art filmem (snová sekvence s flashbackem!) vyjadřujícím se ke společenským tématům i existenciálním otázkám (Proč jsem tu? Kým se mám stát?). Vybízí k filozofickým disputacím (Platón, Campanella, Nietzsche), zároveň staví na svých komiksových základech a mytologii Supermana (zrod Kal-Ela, Supermana a až poté novináře Clarka Kenta). ,,Muž z oceli" v názvu odkazuje nejen k nadpozemské podstatě Posledního syna Kryptonu, ale i k jeho lidství, k jeho životu na Zemi, kterým se musel probojovat, než se stal nejikoničtějším superhrdinou. ,,The biggest irony of Superman is that it's not ironic at all. It's the most realistic movie I've made, the most emotionally and physically realistic movie I've made." Nejvyzrálejší Snyderův film.

Quentin Tarantino je kouzelník, jehož doménou jsou čáry s konvencemi (nejen s těmi filmových žánrů, ale i jiných uměleckých forem - komiks, počítačové hry, divadlo apod). Je obdivuhodné, s jakým (Rozumem) a citem je přejímá a ozvláštňuje v rámci vlastního žánru, tzv. "tarantinovky". Tarantinův styl je všudypřítomný (hrátky s časem syžetu, s diváckými očekáváními - např. postava maskované stopařky) a přesto jde o jeho divácky nejvděčnější film, široce se rozkračující mezi heroickou epikou, politickým komentářem a naprosto neodolatelnou multižánrovkou. Jediným drobným nedostatkem (opravdu jediným, vynikající je jinak vše) může být krátká stopáž, což není nic, co další projekce nedokáží vynahradit. "Auf Wiedersehen".

Důležitý film. Bohatý na podnětné myšlenky, konvence bořící (jeden herec hrající více postav bez ohledu na pohlaví či rasu) i konvence ozvláštňující (šest žánrově odlišených provázaných příběhů). Fascinující a jedinečné, ať vás na filmech zajímá cokoliv.