Utrpení Panny orleánské

Film je založen na detailech tváří jednotlivých aktérů procesu, kteří tak svou mimikou prozradili daleko více, než kdybychom slyšeli co povídají. Pro Johanku z Arku bylo utrpení umírat za "svou" pravdu, pro mně bylo utrpením sledovat verzi bez hudebního doprovodu, proto je můj pohled na film o to kritičtější. Škoda, že jsem neviděl tolik vychvalovanou verzi s hudbou Richarda Einhorna, protože můj zážitek by byl jistě lepší. (11.05.2009)

Pokaždé když Utrpení vidím, musím se ptát, co se skrývá za skelným Johančiným pohledem. Co ve svém horečnatém zanícení spatřuje za hmotou lidských těl a žaláře. Co se odráží v těch hlubokých tůních, v nichž se nabírá záplava hořkosti a ponížení - smutečních perel nepravidelného tvaru, jež jsou miniaturami celého filmu a jeho zranitelnosti -, jen skanout po napjaté tváři. Zda je to Bůh, a jak v Johančiných očích vypadá. V onom nepřítomně pokorném pohledu, který jakoby bloudí v bílých mlhách je možno číst bolest, zděšení i nepředstíranou lásku a oddanost. Snad právě proto své "učené" katy tak děsila, tím spíše, že byla žena. Reneé (Maria) Falconetti podala fenomenální výkon. Stejně jako Rudolph Maté a panchromatický filmový materiál, který onu nevídanou míru výmluvnosti lidské tváře umožnil zachytit. Žel Falconetti se před kamerou více neprosadila - doslova pro ni zemřela se svou osudovou hrdinkou-mučednicí. Utrpení je můj osobní vrchol němého filmu. Film všech a nikoho. Natolik procítěná a bolestná kinematografická zkušenost, že je zatěžko ji poměřovat s dobovou konkurencí. Málokterý film způsobuje tak intenzivní slastné utrpení, aniž by v něm byl obsažen byť jen náznak provinilosti. Takto vypadá detail nejhlubšího prožitku - duchovního i fyzického zároveň. (12.01.2011)

Osobitým způsobem fascinující dílo, které působí jako zvláštní syntéza soudobé německé a sovětské filmové školy. Zdrojem té fascinace ale není příběh, nýbrž formální stránka a celkový přístup, jakým k tématu Dreyer přistoupil. Filmu vládnou vizuální výrazové prostředky, snaha o silné zpracování vnitřních pnutí a tužeb postav. Výsledkem je tak na dobu svého vzniku intenzivně dynamické dílo, které s množstvím detailů tváří, nápaditých rakurzů i pohybů kamery upoutá i dnešního diváka. 7/10 (10.10.2018)

Dreyerovo Utrpení je expresionistickým filmem v tom nejširším slova smyslu. Krom toho, že používá expresionistických dekorací, působí zejména expresí těla a tváře. Vezmeme-li v úvahu, že kamera prakticky nesjede z obličeje Falconettové, jedná se o jeden z nejúžasnějších hereckých koncertů všech dob. Na svou dobu nezvykle věrohodné herectví je podpořeno průkopnickými výrazovými prostředky média. Jen se zkuste zamyslet, kolik inovací ve filmu objevíte. Podhledy, jízdy a časté švenky, užívání point of view herců, houpavá kamera, paralelní i asociativní montáž (obzvláště strhující jsou ptáci na šedivém nebi při Janině popravě), detaily a krátké prostřihy... Utrpení není jednoduchý snímek pro dnešní konzumaci, ale měl by ho vidět, každý, kdo to s filmem myslí vážně. Konečně za jedinou slabinu považuji to, že jsem se díval na neozvučenou verzi. Ale pustil jsem si k tomu z jiného přehrávače soundtrack Cinematic Orchestra k filmu Ma Fleur a perfektně to sedělo. (26.08.2009)

Je neuvěřitelné, jak mnoho dokáží v tomto Dreyerově díle sdělit lidské tváře. Hřích i svatost jsou sice záležitostí nitra, a přece nakonec časem zanechají odraz v očích a rysech obličeje. Je těsná – ale nepovrchní – souvislost mezi dobrem a krásou na jedné straně, zlem a ošklivostí na straně druhé. Utrpení Panny Orleánské umí i po dlouhých desetiletích od svého vzniku dál v otevřených srdcích probouzet touhu po následování Krista, mít tvář odsouzené a ne jejích soudců. (04.11.2011)