Utrpení Panny orleánské

Nepopsatelně strhující film, v němž se mísí vlivy německého expresionismu (výprava Hermanna Warma), kammerspielu (kameraman Rudolph Maté spolupracoval dříve s Karlem Freundem) a sovětské montážní školy. Těžko si zachovat odstup a chladně analyzovat geniální střih, přerámovávání, nezvyklé pohyby a úhly kamery, bolestivě realistické herectví, vytváření takřka abstraktního prostoru mimo prostor a čas (ustavující záběry chybí, velké detaily převládají)... Je jich zde hodně - důvodů, proč se dívám na filmy a nepřestávám nad nimi žasnout. Podmanivost detailu, síla obrazu. Maximální. 90% (14.02.2008)

Jeden z nejlepších němých filmů vůbec... Geniální zpracování slavného příběhu o Johance z Arcu, které nenašlo a zřejmě ani nenajde přiměřeného následovníka... Luc Besson se se svou Johankou z Arku tomuto opusu ani nepřiblížil a ani Robert Bresson s Procesem Jany z Arcu, která je způsobem vyprávění podobná, nedosahuje kvalit Dreyerova veledíla. Minimalisticky pojaté dekorace jsou doplňovány bohatou škálou výrazových prostředků a zejména neuvěřitelný výkon Marie Falconetti v roli Johanky bere dech... Dreyer zdůrazňoval kde mohl kontrastní rozdíl mezi prostou zbožnou dívkou a ďábleskými kněžími, kteří pro samou nenávist a nepřekonatelnou ortodoxii ženou hlavní hrdinku až na hranici. Film již v době svého vzniku čelil mnohým cenzurním zásahům a brzy dokonce shořel originální negativ filmu. Dlouhou dobu byl film znám jen z poničených kopií. Ještě že byla nalezena poměrně zachovalá kopie, kterou dnes v doprovodu skvělé hudby Richarda Einhorna můžeme sledovat se zatajeným dechem. (25.07.2006)

Pokaždé když Utrpení vidím, musím se ptát, co se skrývá za skelným Johančiným pohledem. Co ve svém horečnatém zanícení spatřuje za hmotou lidských těl a žaláře. Co se odráží v těch hlubokých tůních, v nichž se nabírá záplava hořkosti a ponížení - smutečních perel nepravidelného tvaru, jež jsou miniaturami celého filmu a jeho zranitelnosti -, jen skanout po napjaté tváři. Zda je to Bůh, a jak v Johančiných očích vypadá. V onom nepřítomně pokorném pohledu, který jakoby bloudí v bílých mlhách je možno číst bolest, zděšení i nepředstíranou lásku a oddanost. Snad právě proto své "učené" katy tak děsila, tím spíše, že byla žena. Reneé (Maria) Falconetti podala fenomenální výkon. Stejně jako Rudolph Maté a panchromatický filmový materiál, který onu nevídanou míru výmluvnosti lidské tváře umožnil zachytit. Žel Falconetti se před kamerou více neprosadila - doslova pro ni zemřela se svou osudovou hrdinkou-mučednicí. Utrpení je můj osobní vrchol němého filmu. Film všech a nikoho. Natolik procítěná a bolestná kinematografická zkušenost, že je zatěžko ji poměřovat s dobovou konkurencí. Málokterý film způsobuje tak intenzivní slastné utrpení, aniž by v něm byl obsažen byť jen náznak provinilosti. Takto vypadá detail nejhlubšího prožitku - duchovního i fyzického zároveň. (12.01.2011)

Před komentářem jsem si musel opět pustit finální scénu. Je dokonalá, řekl bych až výjimečná na svou dobu. Falconetti stojí na hranici s velmi přesvědčivým, urputným výrazem ve tváři a dává na srozuměnou, že nyní bude mučen i divák. Začne brečet, ale není to ten typický pláč, který znáte z ostatních filmů. Je to vyloženě přesvědčivá záležitost, bez zbytečného přehrávání. Člověk se až ptá, kde na to ta Falconetti bere sílu? Její fascinující herecký výkon mě dostal, Jahanka z Arku má pro mě novou tvář. Mariinu tvář. Celý film je navíc podpořen výbornou hudbou, která nikde nezněla lépe a když to vezmu suma sumárum, zjistím, že La Passion de Jeanne d'Arc je zatím nejlepším němým filmem, který jsem doposud viděl.__ Chtěl bych ještě vyzdvihnout scénu ve které stříhají Johanku dohola. Na první pohled se zdá obyčejná, ale na mě měla neuvěřitelně emotivní dopad, z něhož se dávám do kupy ještě teď. 95% (07.05.2009)

"Cesty páně jsou nevyspytatelné..." Dôkaz, že druhé pozretie filmu môže človeku zmeniť život. Utrpenie panny Orleánskej sa mi hodnotí skutočne veľmi ťažko. Maria Falconetti podáva grandiózny, takmer sebedeštruktívny herecký výkon, i keď si prakticky celú dobu udržuje rovnaký výraz a postoj - avšak postoj silnej ženy oddanej viere a zmierenej s osudom. Prvý raz môj názor po domácom premietaní znel: i napriek tomu, že som videl skrátenú 96 minútovú verziu, film pôsobí pomerne nudne a až príliš komorne - je vidieť rozdiel medzi Griffithovou pompéznou hollywoodskou megaprodukciou, Langovými víziami či Murnauovou prácou so svetlom a farbami. Dreyera však nezavrhujem, určite mu dám ešte šancu, ale na prvom mieste pre mňa zostávajú dobové snímky Fritza Langa. Uznávam však, že nijaká z modernejších verzií Johanky z Arku sa tejto vďaka silnému príbehu a dopadu nevyrovná, no i tak považujem film za nadhodnotený. Druhý raz som videl 82-minútovú verziu, na plátne a v komornej atmosfére premietacích priestorov, a môj názor znie: dychberúce klasické dielo Carla Theodora Dreyera je vskutku absolútnym vrcholom nemej éry. Každá scéna je do detailu vyštylizovaná, kryštalicky čistá, komorne dynamická a dômyselná konštrukcia sa navrch honosí precíznou réžiou a dokonalou výtvarnou kompozíciou. Každý pohyb kamery, každý detail (na ktorom je film vlastne postavený), každý závan, každé gesto, jemná proporčná mimika tváre sú dôkazom režijnej a štylistickej geniality. Skĺbenie prvkov najvýraznejších filmárskych smerov je výhra po každej stránke a keď k nej prirátam fantastickú montáž (plnú náboženskej symboliky, najznámejším príkladom je scéna v cele, keď okno vrhá tieň v tvare kríža), nemám prosto slov. Mnoho silných momentov, vynikajúca hudba (škoda, že neexistuje oficiálny "soundtrack"), drtivý výkon Marie Falconetti a inteligentná idealizácia a zbožštenie postavy na základe reálnych doložených faktov a historickej dokumentácie. No a kamera, tá je na samostatnú debatu. Mľask. 95% (25.04.2014)