Osud člověka

Válečná lyrika, žanr ryze sovětský. Osud člověka je jeden z těch lepších, dobovým schematismem nezatížený sovětský válečný film. Propagandistický rozměr lze ovšem nalézt i tady - onen ,,nový sovětský člověk", který bude přese všechna příkoří a strasti budovat nový světový řád...plus obrovské množství sentimentu a sentimentálních scén, to trochu bije do očí - zvláště těch dnešních navyklých rastru realismu a civilismu... Nejlepším sovětským válečným filmem této dekády tak pro mne dál zůstává o tři roky mladší Tarkovského Ivanovo dětství... (09.05.2017)

Superlativy ověnčené přetlumočení klasické Šolochovovy prózy plně zapadá do blížících se vrcholů protiřečivého chruščovovského tání (otěpeli). Hluboký humanismus, kořenící v tradicích klasické ruské literatury předminulého století, jakoby byl Bondarčukovou přípravou na VÁLKU A MÍR. Soužití dvou válkou zničených lidí v nepředstavitelně zpustošené zemi, jejich splývavě vzlínavé poznenáhlé sbližování, návrat do běžných, a přece tak vzácných lidských vztahů, do lidství a normálně tlukoucího srdce vůbec, proces, který díky kameře i režii sledujeme doslova krok za krokem, řeknou o válce víc než veletucty sebelépe zvládnutých válečných scén. Vysvětlit, jak je možné, že tak kvalitní filmy mohly vznikat v režimu, který k humanismu a úctě k člověku měl tak daleko, není snadné. Věta, že režim nikdy nedokázal zcela zapřít svá humanistická hodnotová východiska pocházející ještě ze sklonku carské éry, určitě nepřesvědčí. Lepší interpretační alternativu ale nemám. A tak se znovu a znovu dívám na dílo, kterého se nelze nasytit. Dívám a cítím, jak mravně, lidsky, pookřívám. (01.03.2008)

To, že je film zaměřen na osud jednoho člověka a díky jeho vzpomínání se tak můžeme ponořit do strhujícího a smutného příběhu beru jako velké plus. Bondarčuk co by zajatec v lágru nešel přímo škemrat o jídlo, ta scéna byla malinko jiná. Bondarčuk byl trošku prostořeký a řekl co neměl, proto si ho velitel zavolal, že ho zastřelí a před tím mu dal napít vodky. On zvládl vypít tři plné sklenice aniž by něco zakousl, proto mu velitel dal kus špeku a bochníček tmavého chleba. Uznal, že je to skutečný ruský voják. O ten chleba a špek se pak všichni zajatci na baráku spravedlivě podělili. Je to opravdu nezapomenutelná scéna. Ale takových je v tomto filmu opravdu hodně. Poprvé viděno včera na slovenské televizi s českým dabingem. (02.05.2012)

Velmi sugestivní válečný film. Režisér Bondarčuk se tímto zapsal zlatým písmem do dějin světové kinematografie. I když se ve filmu zase tak moc neválčí, přesto vypovídá o 2.světové válce v Rusku velmi mnoho, ale hlavně ztvárnil výborným způsobem povídku Michajla Šolochova a opět je zde ukázka "ruské duše", která pokořila i krutého SS velitele tábora Müllera. Půl století starý film, stále úžasný. (04.01.2008)

Když jsem po mnoha letech Osud člověka opět zhlédl, hodně jsem o něm přemýšlel. Ne, že by neměl řadu předností, a ne, že by nevyčníval z dobové sovětské produkce, na prvotinu je to překvapivě vyzrálé dílo, jenže je tam nejedno ale. Svých nadšených obdivovatelů má konec konců Bondarčuk dost, takže se nakonec, jak bývá u mě zvykem, když jsem na vážkách, přikláním tam, kde ostatní hodnotí výš, k nižšímu hodnocení. Kdo tvrdí, že film postrádá nebo minimalizuje propagandistický rozměr, má pořádné klapky na očích. Snaha konstruovat nového sovětského člověka je ve skutečnosti výrazná. Osobně mi vadí i sentiment, kde Bondarčuk promyšleně pracuje s dětským sirotkem. Pokud jde o únik ze zajetí, tak snadno by to asi v reálu nešlo, ale asi nejvíc to skřípe ve scéně konfrontace se šéfem lágru. Tady Bondarčuk promyšleně hraje na patetickou vlasteneckou notečku. Neupírám Bondarčukovi výjimečný talent, ale mám pocit, že hrál v sovětské kinematografii podobnou roli jako u nás Otakar Vávra. Osud člověka je dobrý, ale v mých očích nikoliv výjimečný. Celkový dojem: 65 %. (31.10.2016)