Osud člověka

Bondarčuk sice občas příliš osekává charakter lidskosti na kýčovité a jednoduché filmové motivy, ale přesto (nebo právě proto) mu pod rukama vykvetl nádherný pacifistický příběh o jednom obyčejném člověku v neobyčejně zlých časech. Žádná dobová propaganda, pouze syrový pohled na válečné hrůzy a následky optikou výpravného světového filmu, který nad ostatní nevyniká, ale své důležité místo si v dějinách nejen sovětské kinematografie bezpochyby zaslouží. Hlavně několik scén (vodka s nepřítelem, závěr v autě) se řadí svou výpovědí mezi ty nezapomenutelné... 75% (03.05.2016)

Válečná lyrika, žanr ryze sovětský. Osud člověka je jeden z těch lepších, dobovým schematismem nezatížený sovětský válečný film. Propagandistický rozměr lze ovšem nalézt i tady - onen ,,nový sovětský člověk", který bude přese všechna příkoří a strasti budovat nový světový řád...plus obrovské množství sentimentu a sentimentálních scén, to trochu bije do očí - zvláště těch dnešních navyklých rastru realismu a civilismu... Nejlepším sovětským válečným filmem této dekády tak pro mne dál zůstává o tři roky mladší Tarkovského Ivanovo dětství... (09.05.2017)

To, že je film zaměřen na osud jednoho člověka a díky jeho vzpomínání se tak můžeme ponořit do strhujícího a smutného příběhu beru jako velké plus. Bondarčuk co by zajatec v lágru nešel přímo škemrat o jídlo, ta scéna byla malinko jiná. Bondarčuk byl trošku prostořeký a řekl co neměl, proto si ho velitel zavolal, že ho zastřelí a před tím mu dal napít vodky. On zvládl vypít tři plné sklenice aniž by něco zakousl, proto mu velitel dal kus špeku a bochníček tmavého chleba. Uznal, že je to skutečný ruský voják. O ten chleba a špek se pak všichni zajatci na baráku spravedlivě podělili. Je to opravdu nezapomenutelná scéna. Ale takových je v tomto filmu opravdu hodně. Poprvé viděno včera na slovenské televizi s českým dabingem. (02.05.2012)

Superlativy ověnčené přetlumočení klasické Šolochovovy prózy plně zapadá do blížících se vrcholů protiřečivého chruščovovského tání (otěpeli). Hluboký humanismus, kořenící v tradicích klasické ruské literatury předminulého století, jakoby byl Bondarčukovou přípravou na VÁLKU A MÍR. Soužití dvou válkou zničených lidí v nepředstavitelně zpustošené zemi, jejich splývavě vzlínavé poznenáhlé sbližování, návrat do běžných, a přece tak vzácných lidských vztahů, do lidství a normálně tlukoucího srdce vůbec, proces, který díky kameře i režii sledujeme doslova krok za krokem, řeknou o válce víc než veletucty sebelépe zvládnutých válečných scén. Vysvětlit, jak je možné, že tak kvalitní filmy mohly vznikat v režimu, který k humanismu a úctě k člověku měl tak daleko, není snadné. Věta, že režim nikdy nedokázal zcela zapřít svá humanistická hodnotová východiska pocházející ještě ze sklonku carské éry, určitě nepřesvědčí. Lepší interpretační alternativu ale nemám. A tak se znovu a znovu dívám na dílo, kterého se nelze nasytit. Dívám a cítím, jak mravně, lidsky, pookřívám. (01.03.2008)

Klasický sovětský válečný příběh, který má svou očekávanou kvalitu, přesto ho závěr vystřelil ještě někam výš. Vítr dojemných emocí epilogu tohoto dramatu mi vehnal slzy do očí a získal zasloužených pět. Vždy se zamýšlím, jak rychle při bourání pomníků vojáků Rudé armády zapomínáme, kdo svou krví smočil naši československou zemi nejvíc... (03.02.2022)