Pavučina

Jak je vidět, závislost na drogách je dlouhodobý problém, který se dá počítat na desítky let. Radka má opravdu velkou smůlu na dění kolem sebe. Okolí je pro ní prostě živou noční můrou a už jí zbyly jen vzpomínky. Kde jinde, než u bandy tehdejších hašišáků může Radka skončit. Každý má ale právo na nápravu a jsou tu i lidé, kteří ti pomohou. Asi hodně věrohodný a realitou inspirovaný obraz narkomanů z 80tých let. Prostředí, které se prolíná v celém filmu ukazuje, že jistá forma zárodku kapitalismu v těchto lidech byla, jen se zatím veřejně nepojmenovala. Hvězdičku dolů musím dát za opravdu špatný zvuk. (11.05.2012)

Chceš změnit svůj život k lepšímu pravidelným zaváděním sajrajtu do žil? Ano? Tak si nejdřív pusť Pavučinu a pak mi odpověz znovu. Nepohne-li tento syrový snímek s tvým názorem, tak si pomyslím něco o debilech, ale budu plně respektovat tvé svobodné rozhodnutí stát se troskou. Domů si tě ale zvát nebudu. (18.07.2011)

"Já s Tebou spím jen když tohle neseženu jinde."                                                                                                             Velice zajímavá sonda do nitra drogově záviské dívky v závěru totality. Povedlo se věrně zachytit prostředí psychiatrické léčebny včetně struktury klientů i personálu. Ani klientkám, ani ošetřujícímu lékaři, ani divákům se nepodaří odhalit, co vedlo hlavní hrdinku k závislosti na drogách, ale přesvědčivě mapuje citový zmatek Radky i bezradnosti jejího okolí, které otevřeně přiznává, že jí nemá co nabídnout. K filmu se váže moje osobní vzpomínka na dva bohoslovce, kterým stál tento snímek za přelezení zdi semináře a tajnou návštěvu kina v posledním dni exercicií, za což si vysloužili vyloučení. S odstupem času jim dávám za pravdu, Pavučina stojí za vidění a zřejmě dává mnohem víc témat k zamyšlení než to, co jim v komunisty hlídaném semináři mohli nabídnout v roce 1986.                                                                                                                          "Je mi jedno, co uděláte s mým tělem, ale nikdy nikdy mi nevezmete můj svět." (13.12.2014)

Film vznikal zdlouhavě a postupně. Ukazuje víc ze života lidské společnosti, než by si ryzí socialističtí občané přáli vidět. Zajímavý je pohled ženy na svého bývalého muže - dirigenta, otce hlavní postavy. V té době sice socialismus už slábnul, a dovolil stále větší kritiku společnosti, ale většina občanů tohoto státu s komunisty ráda kolaborovala, a dělala by to i nyní, neb zde výraznější opozice žádná nebyla. Tolik tady žilo hrdinných lidí. A dneska jsou stejní. kolik lidí se dneska sejde, aby bojovalo proti i vlastním právům a manifestovalo? Neumím si představit, takovou občanskou nespokojenost v Praze, jakou předvedli Maďaři, když se na veřejnost prosáklo co premiér řekl o svém kabinetu. Budapešt byla v plamenech, zatímco zde nikdo nezvedne ani zadek a vrcholní politici se dopouštěli podobných úletů. Takže mění se národní povaha? Kde jsou ti mladí, aktivní zájemci o demokracii? (01.09.2010)

Ač jsem viděl film už hodně dávno, leccos mi z něj utkvělo v mysli, nejen drsný závěr. Po opětovném zhlédnutí musím říci, že osten provokativnosti se mírně otupil, syrová výpověď ze světa drog ale zůstává. Velkým plusem je nekvalitní technický materiál, který vytváří dojem dokumentu (dnes moderní, tehdy z nouze ctnost). Jen jsem měl tentokrát pocit, jakoby se příběh odehrával v sedmdesátých letech (oblečení, prostředí, hudba), i když je fakt, že takzvané máničky (ano, tehdy oblíbené dělení na somráky, vexláky a zbytek) vydržely až do konce osmdesátých let. Přesvědčivý výkon E. Kulichové mě opět zaujal stejně, jako i ostatních aktérů. Bezchybný M. Macháček v roli dobrosrdečného, leč tvrdého lékaře, i F. Husák měli zdatnou oporu v personálu i pacientkách. Pavučina otevřela dveře pro do té doby spíše tabuizované téma a byla následována dalšími, na tehdejší dobu, odvážnými snímky - Proč? a Bony a klid. (20.02.2019)