Pyšná princezna

Jasně, je budovatelská. Je budovatelská, až hrůza! Ale radši se podívám po stopadesáté na Pyšnou, než na novou českou pohádku. Černobílá klasika s krásnou Alenou Vránovou a charismatickým Vladimírem Rážem, plná těch nejlepších herců (nejen) své doby a to i v těch menších rolích (Kopecký, Effa, Hlinomaz, Korbelář aj.). P.S. V československých kinech snímek navštívilo více než 8 milionů diváků! Neuvěřitelné. (29.12.2022)

Ta pohádka je nesmrtelnou součástí mého dětství a o to víc mne nadchla příhoda mého dědy vyzvěděná docela nedávno, a sice, že se nachomýtl u natáčení, protože jeho otec tenkrát řídil opravu Hluboké. Vyprávěl mi o krásném záhonku, v němž byly zasazeny pouťové papírové růže, které musela Alena Vránová v jedné scéně vydatně zalévat, a které se díky své krátké životnosti brzy vpíjely do hlíny. Štáb měl v záloze řadu takovýchto růžiček, natáčení bylo opětovně zastavováno a růžičky vyměňovány. Příště musím dotyčnou scénu pořádně prozkoumat :-). (26.01.2009)

Další z mých oblíbených pohádek z dětství, kterou jsem viděl už tolikrát, že to snad ani nedokážu spočítat. Snad i proto že Vladimír Ráž byl bratrancem mojí babky. To ale nic nemění na tom, že se mi to líbilo i tak. Alena Vránová coby princezna co by si zpočátku zasloužila dostat pořádně přes svůj milý obličej, se z rolí popasovala dobře a Ráž zcela dominoval. Ani zde samozřejmě nechybí spousta humorných situací (nakládačka v mlýně), jízda na kládě sice nutně přehnaná, ale to prostě do pohádek patří. V mých očích jasná klasika, kterou si prostě nenechám ujít ani dnes, když už mi táhne na 40…. (26.12.2018)

Klasické a navíc špičkové provedení jedné epochy poetik českého pohádkového filmu. Je samozřejmé, že lze rozeznat prvky budovatelské éry, ty jsou však právě tak patrny i u jiných klasických českých filmů té doby (CÍSAŘŮV PEKAŘ A PEKAŘŮV CÍSAŘ, DOVOLENÁ S ANDĚLEM), aniž by to patrněji ovlivnilo jejich kvalitu uměleckou i řemeslnou. Poetiky v pohádce není nikdy dost; tady se čerpala ne po vědrech, ale přímo dolévala ze sudů. V tomto rámci nevadí ani mravoličnost (tak se kdysi říkalo tendenčnosti) a mravopoučení; naopak, v mnohém jsou vlastní i literární předloze Němcové. Ústřední melodie se stala skutečným evergreenem (mj. nazpívaly Iveta Bartošová nebo legendární, předčasně zesnulá Laďka Kozderková). Postavy jakoby samy vedly své predestinované představitele (Ráž, Alena Vránová). To "samo" je pochopitelně režisér Bořivoj Zeman. A "samo" se to také po pětapadesáti letech poslouchá. Jakbyne, když je to ta PYŠNÁ ... (20.10.2007)

Šíleně smutná princezna se sice Bořivoji Zemanovi povedla ještě více, nicméně neznamená to, že by se mi na Pyšnou nějak špatně dívalo. Za to, že spoustě lidí leze krkem, a cukrovím obtěžkané vánoční televizní diváky nutí dýchavičně sáhnout po ovladači od televize, podle mě mohou hlavně její častější než časté reprízy. Lidem, kteří v Pyšné princezně hledají ideologické dvojsmysly a považují ji za komunistickou propagandu nejhrubšího zrna, se musím smát. Ne že bych jejich postřehy (tedy alespoň ty méně paranoidní) popíral, já je zkrátka dokážu ignorovat, nezajímají mě. Dívám se na pohádku, ne na filmový týdeník. Navíc když to Aleně Vránové s Vladimírem Rážem tak sluší a hudba Dalibora Vačkáře bezesporu patří k tomu nejlepšímu, co pro tuzemskou kinematografii vzniklo. (23.12.2014)