Páté kolo u vozu

Zemanův povedený remake Němcové nepovedené babičky. Název filmu určitě nevystihuje situaci Baldové, neboť páté kolo u vozu je pojmenováním pro něco zbytečného, což ona v té domácnosti nebyla, právě naopak, záviselo na ní vše. Leda že by to měla být metafora pro to, jak na ni nahlíželi její blízcí. S ohledem na rok vzniku filmu potěšil socialisticky nerealistický a neschematický scénář a civilní herecký projev. Postavy nebyly černobílé, třeba jinak dobrá babička svým neustálým voláním ohledně obědového menu by dokázala rozpohybovat do nezastavitelných grimas i takovou za všech okolností pokerovou tvář, jakou se např. honosil Buster Keaton. Navíc některé její názory působily poněkud zajímavě, např. že žena má muži dělat žárlivé scény, protože on si pak radši nevěru rozmyslí, aby doma neměl peklo. Což mi přijde podobně střelené jako zcela opačná rada, která byla moderní v šedesátých až osmdesátých letech, kdy se hlásalo, že žena má být na nevěrného muže co nejhodnější a podstrojovat mu, aby si uvědomil, o co může zanášením přijít. No to je jedno. Na druhou stranu Baldová prokázala zdravý úsudek, když své vnučce zakazovala schůzky s mladým jelínkem. On se sice kasal, že rodinu uživí svým hudláním, ale babička správně usoudila, že s tou jednou jedinou písničkou, kterou uměl a bohužel hrál celý film, totiž "Cikánský baron jsem já", žádnou díru do světa neudělá. (05.07.2013)

Byl jednou jeden maloměšťák. A babička, která se nechala zneužívat. Až toho měla dost, vzbouřila se a osamostatnila. V tomto ohledu film samozřejmě odpovídá dobovým kvintesencím, ale zásluhou vynikající Zdenky Baldové je to pořád milá podívaná. Pohroma, kterou babička svým odchodem způsobí, je potom ideálním prostředkem k napravení sobeckých charakterů rodinných příslušníků. Některé drobné výpady proti socialismu jsou (zřejmě) otiskem masového prozření po Chruščovově zásadním odsouzení "kultu osobnosti" (únor 1956). (01.01.2018)

Velice podařená komedie a zároveň derniéra Zdeničky Baldové. Viděl jsem mnohokrát a vždy se rád na tuhle satirickou veselohru, která nemůže zestárnout - a zvlášť když už člověk přichází do let a zjšťuje, že je na obtíž nejen své rodině (tak zlé to se mnou ještě není), ale dokonce i státu a některým politickým stranám... Naštěsti si babička včas uvědomila, že s ní jednají jako s kusem onuce, a zařídila se podle rady své dcery, redaktorky a rádkyně v ženském časopise. Zabouchla za sebou a získala opět svobodu... Aspoň na čas. Jenže k moři letěli zase mladí... (28.11.2019)

Zdenka Baldová a Vlasta Fabianová v hlavních rolích rozkošné komedie o vykořisťované babičce. Baldová hraje svůj vysoký standard, zatímco Fabianová odhaluje další polohu svého širokého rejstříku a v roli emancipované novinářky si nezadá s Katharine Hepburnovou v jejích filmem se Spencerem Tracym. Škoda, že v tomto filmu rovnocenného hereckého partnera postrádala - Miloš Nedbal jím nebyl ani zdaleka. Přesto pobaví - a potěší také několik nečekaných satirických šlehů: "Buďte veřejně činná, a zapomenete na své vlastní problémy. Staňte se funkcionářkou, a nebudete myslet na nic... důležitého!" (16.09.2009)

Pominu-li nadčasovost námětu (včetně skutečně zdravých názorů postavy představované Z. Baldovou - kterou by potřebovala každá ta rádoby emancipovaná prýintelektuálka), ve filmu vidíme dosti realistické zobrazení světa, jak se dalo tehdy v Praze bavit - trochu je to návrat do předválečných barových časů. A osobně mám prostě slabost pro českou kinematografii v chruščovovském oteplení do nástupu nové vlny. (01.01.2014)