Odtud až na věčnost

„Takže už víme, jak na tom jsme, chlapče?“ - „Já vím, jak na tom jsem. Člověk, co nejde vlastní cestou, není nic!“ - „Člověk mohl jít vlastní cestou možná v dobách osadníků. Dnes musí spolupracovat!“ Jenže Robert E. Lee Prewitt je paličák, kterému se spolupracovat nechce…Starý (dobrý) Hollywood. Těm oscarovým žním se až tolik nedivím, už jen z hereckého hlediska je to poměrně luxusní záležitost (Clift, Sinatra, Lancaster, Reed). I z řemeslného hlediska z toho jde cítit kvalita (pominu-li nutné zlo v podobě úsměvných zadních projekcí) a z hudební složky jsem zas nedokázal dostat z hlavy Re-enlistment Blues. Ale bavily mě i obě dějové linky. Možná jsem se trochu divil, že se „onomu“ útoku věnovala pouze tak krátká část stopáže, avšak o to víc měl divák možnost poznat hlavní hrdiny. A svým pochmurným vyzněním mě překvapil také závěr, takže za mě spokojenost a solidní 4* navrch. „Mám armádu rád.“ - „Ale ona tebe určitě ne.“ - „Když má člověk něco rád, neznamená to, že se mu ta láska vrátí.“ - „Jo, ale to platí i o lidech.“ (17.01.2021)

Ve světě bez horizontů vrcholí několik životních příběhů, jejichž hloubka, štěstí i bolest by vystačily na samostatný román. Vesměs dokonale vylíčená dramata se postupně vrství a mezi sebou konfrontují a zřejmě bezděčně vyvolávají otázku po smyslu pout, hranic, která vymezují životy zúčastněných. Obraz (americké) armády vyvstává jako bezútěšný koridor mezi domovem a cizinou, v němž se nejvíce daří cizotě – a přátelství a lásce, na něž by možná ve svobodném komíhání nezbyl čas. Každý krok vojína Prewletta měří jeho věčnost služby, která je však v podstatě sebeobelháváním. A jeho oběť – ne snad ta skutečně poslední, ale ta mstící smrt přítele - to potvrzuje. Samo doslovení či rozřešení celé té polyfonie útokem na Pearl Harbor, nesmyslně zpřítomněným archivními záběry, mi však přišlo poněkud alibistické, jakkoliv počáteční americkou rozpačitou reakcí dokonale doslovilo to postavení vojenského prostředí „mimo svět“ a jeho ponor do bezživotných pravidel. Předešlé dění bylo nadčasovým, ale tato „okolnost“ je zcela vychýlila a nepatřičně zproblematizovala. A co je ještě horší: do chumle příběhů vešel národní (či profesní) patos, vědomí povinnosti, které jakoby dočasně nepatřičně a nezodpovědně zapomenuté náhle vedlo člověka tím správným směrem. Psychologismus předešlých dramat tak vyznívá (s ohledem na varování, tužby a vize hrdinek /hrdinek, ne jen ženských postav!/) pouze zženštile a pravda života se odráží v zrcadle mužského (anebo snad i mužného?) boje. Jako bychom již nežili v nebezpečném světě našich přání a tuh, naší odpovědnosti vůči našemu životu (ne majetku či okolnostem, ale pohybu, sdílení a vnímání!), ale v rozvřelém kotli internacionální nenávisti, v níž „my“ jsme těmi spravedliví, „because we are soldiers“…. PS: Jako hrdý majitel modré knížky si nadále myslím, že potřebujeme více lásky a méně armád(y). (12.08.2017)

No nevím, na rozdíl od většiny zde přítomných považuju Sinatru (jak jeho herectví, tak postavu, kterou hraje) za nejhorší průser jinak velmi zajímavého filmu. Je vidět, že Frank jako vždycky zavolal kámošům z mafie, zatahal za nitky a nechal si napsat roli übersympaťáka, který je tak v pohodě, správňácký a všeobecně přijatelný, že se mi z toho zvedla hladina cukru v krvi. Třešničkou na dortu je jeho poslední scéna, která pro mne přesáhla jakoukoliv přijatelnou hranici trapnosti. Ale dost o něm. Film má jinak kladů habaděj - skvělého Montgomeryho Clifta a Burta Lancastera, velmi zajímavou směsku dramatu a romance, vynikající dialogy. Polozapomenutá perlička americké kinematografie - asi proto, že samotný útok na Pearl Harbor zde tvoří pouhou epizodu. (26.07.2012)

From here to eternity funguje bez chyby ako melodráma, aj ako vojnový film. Tieto dva odlišné žánre sú tu vo vzácnom súzvuku. Niekoľko večných romantických scén, ako tá pri mori sa zapísalo do dejín podobne, ako napríklad bozk pri morskom útese vo Vertigu. Takže čo vlastne vyčítať dokonalému filmu? Dokumentárne zábery z útoku na Pearl Harbour. To si vážne nemohli dať tvorcovia a producenti námahu a investovať do realizácie takéhoto scenára viac peňazí? (02.08.2012)

Čest, kamarádství a láska. Kritický pohled na život vojáka, který se odmítne podřídit systému protekce. Prosinec 1941. Pearl Harbor...To vše a mnohem více je zdařilá filmová adaptace zirka 850 stránkového románu Jamese Jonese. Vynikající herecké výkony, které se hned tak nevidí a jedna nezapomenutelná milostná scéna ( Burt Lancaster a Deborah Kerr), která vstoupila do dějin filmu. Zajímavá jsou fakta z natáčení. Tehdejší prezident studia Columbia Harry Cohn, chtěl do role vojína Roberta E. Lee Prewitta obsadit Alda Raye nebo Johna Dereka, herce, kteří měli smlouvu se studiem. Režisér Fred Zinnemann ale tvrdě prosazoval Montgomeryho Clifta, který ale podle Cohna byl pro roli nevhodný. Nakonec po hádkách režisér Clifta u studia prosadil za honorář 150 000 USD a jeho výkon je skvělý. Stejné to bylo s ústřední rolí seržanta Miltona Wardena, kde studio chtělo obsadit Edmonda O´Briana. Naštěstí roli za 120 000 USD dostal Burt Lancaser, který předvedl jeden ze svých nejlepších výkonů. Také s obsazením nymfomanské Karen Holmesové to nebylo snadné. Studio preferovalo hereckou veteránku Joan Crawford, která ale roli odmítla hrát a tak ji nahradila Deborah Kerr. No a pro roli Prewittovy lásky, hostesky Lorene počítal Zinnemann s Julií Harris. Cohn ale roli nabídl k nelibosti režiséra Donně Reed. No a tehdy zrovna ve velkých problémech slavný Frank Sinatra chtěl třeba i zadarmo hrát vedlejší, ale důležitou postavu Angela Maggia. Tak dlouho u Cohna loboval, až roli za směšných 8 tisíc dolarů dostal. Satisfakcí mu byly potom zlatá soška Oscara, kterou za herecký výkon ve vedlejší roli dostal. Armáda moc nakloněná natáčení na Havaji nebyla, kvůli ne zrovna lichitivému zobrazení vojenských praktik ve filmu. Nakonec byla 41 dní nápomocna za 2 miliony dolarů. Film měl premiéru 4.8.1953 a s výdělkem 18 mil. USD se stal desátým nejvýdělečnějším filmem dekády. Získal celkem 8 Oscarů z 13 nominací: Nejlepší film (Buddy Adler), Nejlepší režisér (Fred Zinnemann), Nejlepší herec ve vedlejší roli (Sinatra), Nejlepší herečka ve vedlejší roli ( Reed), Nejlepší scénář (Daniel Taradash), Nejlepší černo bílá kamera (Burnett Guffey), Nejlepší zvuk (John P. Livadary), Nejlepší střih (William A. Lyon). (20.09.2008)