Město Zero

„Idea, která nás spojuje a které sloužíme, je ideou státnosti. Mohutný, silný stát, to je ideál, pro který jsou Rusové ochotni trpět, obětovat i život. Je to iracionální idea. To není ono pragmatické evropské usilování získat maximální osobní výhody. Je to idea ruské duše, v které se rozplývá naše individualita. Ale dává nám to stokrát víc. Pocit příslušnosti k velkému organismu. Pocit ducha, síly a nesmrtelnosti. Západ vždy znevažoval ideu naší státnosti. Nebezpečí nespočívá v západním myšlení, ale v nás samotných. My sami hltáme módní myšlenky ze západu, očarováni jejich zjevnou racionalitou, netušíce, že právě v tom je jejich ničivá síla. Ale naše vlastní idea nakonec vždy zvítězí. Všechny naše revoluce nelikvidovaly, ale posilovaly stát, a to platí stále.“ (24.02.2023)

Hodně mi to připomnělo Lemův Rukopis nalezený ve vaně, podobně absurdní spletenec byrokracie a nemožnosti z něho utéct. Aktuálnější o to, že je tady zas - zase nám někdo říká, jak máme správně žít a vydává nám k tomu rozkazy, příkazy a zákony. A nemyslím jen koronavirus, ale i zelené hnutí nebo politickou korektnost. Spíše než drama bych řekl, že jde o mysteriozní podobenství s drobnými surrealistickými prvky, které na jednu stranu pobaví jak vtipem, tak nápaditostí (včetně naprosto skvělé kamery u záběrů města, ale i přírody), na druhou vyvolá pocit smutku, jak se stále motáme dokola (v tom je nadčasový), a jak strašně rádi pro novoty odjinud opouštíme domácí tradice, a pak toho snad i litujeme. Město Zero je takový globalizační projekt, z něhož není úniku, protože města různých zemí ve světě se sobě začínaní podobat. Hlavní hrdina se nakonec rozhodne utéct k rodině a tradici. Dávám jen 4 hvězdy, protože v některých pasážích se film trošičku vleče, a hlavně mu chybí nějaké silnější zakončení než jen poslední nad naší minulostí zhasne nebo že budoucnost je nejistá a dost možná bude potřeba utéct. (15.10.2020)

První polovina je takřka dokonalá, ve druhé film trochu ztrácí dech, ale i tak je to pořád nadprůměr. Vidět ho v době vzniku, byl by to asi ještě silnější zážitek. Obsazení Leonida Filatova do hlavní role byla výborná volba. Film je ke zhlédnutí na stránkách Mosfilmu (společně s dalšími filmy Karena Šachnazarova). (29.07.2011)

Kafkovský pocit nemožnosti dosiahnuť zdanlivo jednoduché ciele, zahatané náhle sa vynárajúcimi prekážkami, prostredníctvom cesty inžiniera do nemenovaného ruského mesta. Navonok všetko funguje ako má, ale pod zdaním normálnosti sa skrývajú nepochopiteľné absurdity. Kombinácia odcudzenia, nemožnosti vyslobodenia sa z podivnej spleti úkazov, podozrení úradov spolu so zjavným poukázaním na zvláštne snové prežívanie v sovietskom systéme vytvoril v prvej polovici presvedčivé scény obsahujúce zopár výborných nápadov (prehliadka živo neživých sôch v múzeu, torta s podobou hlavy hosťa so živým okom). Žiaľ v druhej polovici sa atmosféra vytráca. Záver tak patrí k štandardnej ruskej analyzujúcej dumkovej produkcii, vážne sa tváriacej, opakujúcej použité motívy, no vo výsledku neukazujúcej veľa originálnej nápaditosti. (16.09.2005)

Leonid Filatov, s jeho smutnými očami, či skôr pohľadom vystrašenej srnky, je ideálna voľba pre chlapíka, ktorý je maximálne dezorientovaný tým, čo sa okolo neho deje. Síce som mala pocit, akoby postupom času film strácal dych, ale celkovo je to asi veľmi verné spracovanie pocitov tej doby. Jednoznačne film, ktorý mi utkvie v pamäti. (27.03.2012)