Duch

Jméno Jerryho Zuckera je nesmazatelně spojené s parodiemi, konkrétně s uznávaným Připoutejte se, prosím!, Zucker se ovšem časem po tvůrčí stránce vydal vážnější cestou. Konkrétně cestou Ducha, romantického filmu, který již v podstatě patří mezi klasiky, které jsou často spouštěné na svatého Valentýna, svěží je Duch ovšem i po letech v tom, jak nesází čistě na romantické prvky. Scénář Bruce Joela Rubina totiž pracuje i s kriminální zápletkou, nadpřirozenem a především zajímavým konceptem, který je následně zúročen ve filmu, který člověk může snadno milovat i přesto, že vůči slavení svátku lásky krapet zahořkl.   Spolu s Hříšným tancem jde zřejmě o nejslavnější roli Patricka Swayzeho, Whoopi Goldberg mohla dokázat, že i za komediální výkon lze získat Oscara, kropě Goldbergové obdržel Oscara i Rubin za svůj scénář. Byl to právě Rubin, který zvládl skloubit tolik různorodých žánrů do smysluplného celku, samotný film nepostrádá napětí, šikovné postupování dějem i lehce dojímavou úvahu nad posmrtným životem, který může být spojen i s nevyřízenými účty a přetrvávající starostí o milovanou osobu.   Duch je tak nejdříve v podstatě strukturován jako drama, následně se stane detektivkou, následně vyloženým thrillerem, kdy je ovšem po celou dobu zakořeněn ten správný romantický cit. Samotný Zucker se své první vážné látky chopil fantasticky, Duch působí jako řemeslně bravurně odvedená podívaná. Zucker zvládá s nástupy poslů pekla prodat tyto dané scény až hororovým nádechem, v momentě, kdy Sam umírá se Zuckerovi daří prodat jeho zmatený svět, kdy kouzlo nejsilnějších momentů kazí snad jen triky, na kterých je otisk roku 1990 přeci jen v jistých momentech až příliš poznat. V součtu jde ovšem pořád jen o drobné vady na kráse.   Samotný scénář jinak velmi zábavně pracuje s motivem posmrtného života, existence, kdy náhlá neviditelnost a neslyšitelnost neplatí pouze na zvířata a lidi s jistou formou šestého smyslu. Existence v podobě ducha může způsobovat mentální poruchy, kdy je důkazem výrazná postava podzemního ducha v podání Vincenta Schiavelliho, který v příběhu skvěle funguje v kontrastu se samotným Samem, který se v případě nedořešení záležitostí může vydat na stejnou cestu věčného utrpení v rámci limba. Působí to dojmem, že se Rubin zamýšlel nad pravidly svého světa a zdánlivě nedotknutelnému světu duchů dodal jistou formu živnosti. Duch má sice po letech pořád především pověst velmi vděčné podívané, dodnes ovšem čítá mnoha zajímavých aspektů, které jsou mnohými prakticky nedoceněné, v rámci svého žánru je to až ostudné přehlížení.   Na Ducha se tak vyplatí vzpomínat i kvůli jiným věcem, než kvůli hrnčířské scéně. Jde o film plný důstojných až výrazných hereckých výkonů (mimo Swayzeho, Moore a Goldberg především nedoceněný Rick Aviles a v podstatě i Tony Goldwyn), hlavní záporák tu má též potenciál v drobných detailech naznačit, že není čistým zlem, závěr Ducha přeci jen ve finále vyznívá tragicky. V jisté perspektivě by šlo prakticky říct, že je Duch až ideální antivalentýnský film, na to je v něm ovšem pořád dostatek citu a i přes fantasy prvky dostatek realistického nádechu. Patrick Swayze si tak před svým skonem zvládl do kariéry zapsat dva výrazné valentýnské stálice, jen jedna z nich má ovšem v součtu kapánek větší hodnotu. Duch možná nesvádí ke zvedačce, rozhodně ovšem nenechává diváka sedět v koutě.... (14.02.2023) (méně) (více)