Chiméra

Bohužel nepatřím do cílové skupiny, na filmové vlně jsem se dnes večer nezhoupla, mě samotnou to mrzí.. Příběh party zlodějů prošuměl kolem mě, do srdíčka mi nevklouznul, pod kůži se nedostal... Nicméně Josh O'Connor je zajímavý týpek se zvláštním stylem vyjádření, svým způsobem se mi líbil.. Závěr s červenou nití byl působivý.. (19.07.2024)

Po Šťastném Lazzarovi pokračuje režisérka Alice Rohrwacherová v šíření krásy filmem Chiméra, pojednávajícím nejen o skrytých skvostech etruské kultury. Je jen o málo slabší než její předešlý Lazzaro, v němž pro změnu zkoumala dopady postindustriální společnosti. Svůj osobitý styl Rohrwacherová ani v Chiméře nezapře: Super 16 mm, zrnitý obraz, vskutku magické působení světla. Hlavním hrdinou Chiméry je mladý Angličan Arthur (Josh O'Connor), který - stejně jako Lazzaro - vládne nadpřirozenou schopností. V tomto případě se jedná o umění nalézt pod zemí tisíce let spící etruské hrobky a jejich bohatství. Zároveň Arthur pátrá po bráně do studnice umlklých duší, jež by ho zavedla k jeho ztracené lásce... (06.06.2024)

príjemne staromilské, dýchajúce talianskou horkokrvnosťou a slušne nepredvídateľné. ale aj príliš dlhé, miestami (hlavne v úvode a potom tesne za polovicou) rozťahané, s postavami, ku ktorým si treba nájsť cestu. koniec ma zarazil, takže skoro 4*, no druhýkrát by som si to už nepozrel, tak dávam 3 a 1/2. (30.06.2024)

Keďže som fanúšik klasickej archeológie a dejín umenia, tak som sa na tento film celkom tešil. Ale napokon to moje očakávania vôbec nenaplnilo - nielen z pohľadu filmového scenára a dejovej línie, ale aj po odbornej stránke to bol trochu brak (mnoho z toho prezentovaného vôbec nemalo črty a vlastnosti etruského umenia). No neviem, celé to bolo také nemastné-neslané, ťažkopádne a na danú tému si viem predstaviť určite aj niečo viac zaujímavé. Takto to bolo len mrhanie kvalitným potenciálom. 2* (za námet a vizuál) (16.06.2024)

Ještě se mi asi nestalo, že bych po skončení filmu v kině odcházel tolik zhypnotizovaný jeho magickou atmosférou, kdy mi celá následná cesta domů z kina pozdním večerním městěm připadala skoro až jako další pokračování filmu, do kterého jsem se „dostal“ a na konci se z něj úplně nedokázal (nebo možná nechtěl?) vytrhnout zpátky. Jakobych se na ten film nedíval, ale nejednou v něm téměř přímo byl – od okamžiku, kdy jsem na poslední chvíli vešel do sálu, nebo-li do již rozjetého vlaku s hlavním hrdinou na cestě kamsi... Paní režisérka mě hodně oslovila již předchozím Šťastným Lazzarem, který u mě zůstává coby silné a vesměs čisté drama přeci jen výš, ale podobná atmosféra s nevšedním hlavním hrdinou v částečně jiném světě na mě, zde v kombinaci silného mysteriózna, dobrodružna a humoru, působila i tentokrát a obzvlášť mě bavila ve spojení se zápletkou archeologických vykopávek. Úžasným prvkem byly i zakompované živě zpívané písně s epickým příběhem... a samostatně magicky na mě dýchlo opětovné procitnutí v nočním vlaku. Zajímavější bylo o to víc, že přišlo pár vteřin po okamžiku, kdy jsem si na úvodní jízdu z vlaku vzpomněl a na návrat do kupé během pomyslné dlouhé cesty pomyslel... Takovou magickou telepatii s filmem nezažívám často, i proto se přikláním k plnému hodnocení. [90%] (22.06.2024)