Bílý Bim, Černé Ucho

Podobně jako Hallstromův Hačikó, nádherný film o absolutním přátelství psa a jeho "páníčka". O více než 30 let starší film ani po tolika letech nezastaral a má stále co říci a to nejenom "páníčkům a paničkám" . Není to totiž zdaleka jen příběh o vzájemném přátelství psa a jeho pána, ale také moc zajímavá a pronikavá sonda do všemožných lidských povah i chování těchto postav v konkrétních situacích. Celý (tříhodinový) film díky poutavému prolínání všech pestrých lidských osudů a za účasti psího hrdiny Bima alias Černoucha uteče jak voda a obávám se, že možná na většině diváků po jeho skončení zanechá i určité následky ... (10.05.2017)

Bim začíná opravdu dobře a mile jako příběh o starém, osamělém, rozjímavém spisovateli, kterému dělá společnost hlavně jeho nový pes Bim. Skoro celá první hodinka je plná melancholie, která se moudře snoubí s jakýmsi laskavým viděním světa starého pána, pána, co umí vtipně a chytře oglosovat kdejakou drobnůstku. Jenže když pod tíhou zdravotních problémů mizí do nemocnice, pes Bim, ač sympaťák, nedokáže bez něj zbytek tříhodinového filmu táhnout. Ono je sice dojemné, jak je smutný, že páníček zmizel, jak po něm marně pátrá, jak při tom pátrání strádá či potkává dobré lidi, ale takovéhle dojímání nezdá se být právě invenční a nedělá dobrý film. Říkám to přesto, že i na mě kus dojetí padl, což ovšem není nijak podivné, když uvážím, že člověk má z nějakého důvodu evolučně dáno, aby mu připadla roztomilá mláďata všelijakých druhů a pes je považován za savce, který si svou "juvenilnost" zachovává i v dospělosti, což mu zřejmě v soužití s člověkem ohromně pomáhá. Úplný závěr filmu už buď hraničí nebo spíš opravdu je těžko ospravedlnitelným citovým vydíráním. Dětem bych se to bál pustit, poněvadž by po takovém závěru řvali nejspíš celý týden (že by odsud pramenil Apachův odpad?). (28.07.2009)

Ach jó, zase jdeme povinně se školou na nějaku ruskou blbost! To jsme si říkali, když jsme do kina vcházeli, protože tak to prostě bylo. A najednou tu byl nádherný film, obvyklí bordeláři a rádobyvtipní komentátoři, jací se nacházeli v každé třídě/škole drželi pysk a mohutně mrkali, aby ta slzička neukápla. A pak ten boj, jestli a jak říct, že se to vám, puberťákům, líbilo! Ale s úlevou jsme se přiznali všichni, asi jako ten borec v reklamě na pivo, co nesnáší ryby a miluje rybaření:-) Musím to sehnat a znovu zkouknout! (07.04.2010)

Když jsem byl malý, viděl jsem tento film a konec tak probulel, že mne rodiče nebyli schopni utišit. Dávno po letech jsem film viděl znovu a ač jsem si závěr pamatoval a mohl být tedy připraven, přesto jsem měl opět mokré oči a stažené hrdlo. Nevím zda je to kvalitně natočeným snímkem, či zkrátka tím, že mám moc rád psí kamarády a vůbec vše živé. Bim, stejně jako později Goro, při své pouti a hledání pána potkává různé typy lidí. Od hodných, kteří mu pomáhají či dají najíst po typy od kterých mu hrozí bití i smrt. Je to tedy i taková obrácená sonda pohledem čtyřnohého přítele člověka na nás vládce tvorstva. (27.07.2011)

Jednoduchý příběh o přátelství mezi psem a člověkem v Sovětském svazu v sedmdesátých letech minulého století. To je zkrácený popis tohoto snímku. Možná je pro někoho moc dlouhý, ale pro mě byl překvapivě silný a vzal jsem si z něj poměrně hodně. Bílý Bim, Černé ucho je totiž neobvykle otevřený ruský film. Nenaleznete v něm žádnou propagandu, ani žádnou politickou agitku. Jednoduše zobrazuje obyčejný život a občas zabrblání na politiku. Nebo spíš na společnost a zlé, hloupé a závistivé lidi, kteří žijí všude na světě. Krásně vystupují i myšlenky na souznění s přírodou. Příroda je krásná a je jí potřeba. Pro někoho může být tou nadějí, která vede člověka dál. Nejkrásnější a nejsilnější okamžiky filmu jsou právě ty beze slov. Záběry nádherné krajiny, pozorování dobrodružství Bílého Bima, pohledy do očí lidí bez dialogu,… Kam se hrabou podobné pozdější filmy z běžné produkce (Lassie, Psí poslání, apod.)? Bílý Bim je s přehledem strčí do kapsy. (12.11.2020)