Pět z milionu

Za shlédnutí stojí po šedesáti letech jen první a poslední povídka. Jinak je to v době Starců na chmelu a Probuzení bohužel spíš relikt v kánonu neorealismu, čti soc.realismu. Oproti Žižkovské romanci a Smyku slabé. I hudebně. Potěšila Thielová, Chadimová, Tříska a Vláčil. Vot éto český film na Barrandově pozdních padesátých. (09.08.2016)

Film z konca 50tych rokov. Čakal som budovanie socializmu a aké prekvapenie, film nebudoval, ale ukázal život... Naozaj sa na tento snímok pekne dívalo. Bol tam aj smútok, nostalgia ale aj začínajúca láska. Dnes som si užil plejádu starších , ale hlavne začínajúcich mladých hercov. Pre mňa osobne veľké prekvapenie.... Hodnotím 80%. (02.04.2014)

Všechny povídky spojuje Brynychova silná stránka, čili jako vždy působivý vizuál. První by se mi hodně líbila, ale nesedí mi úplně herecky, dokonce i Marvan příliš tlačí na pilu, takže je vlastně rovnocenným partnerem tradičně přehrávajícího Třísky. Druhá povídka je skvělá, Josef Bláha zde má ještě i zbytky komplexní vlasové pokrývky a je naprosto úžasný parazitující syn. Bonifác je zbytečná vata, nudná záležitost, z níž má význam snad jen jeden krásný záběr na tramvajové koleje, jinak bych ho určitě vyhodila, neboť nezapadá mezi ostatní povídky ani námětem (všechny ostatní jsou s podtitulem hořkosladkosti lásky), natož pak kvalitou. Písnička se steskem po časech minulých s adjektivem mládí se nese v satirickém tónu, když zdůrazňuje rozpor mezi veselým projevem šumařů lákajících srdce známých na vějičku zpěvu pro radost a jejich faktickým zájmem o jakoukoliv výslužku. Pavučina je krásnou poetickou hříčkou, ať verbálně zesíleným koukáním do pavučiny, nebo vbíháním do dalších pilířů mostu. Zde se Brynychovi nádherně podařilo přenést Kateřinu z dětství pomocí hry na schovávanou do dospívání objektem jejího hledání. (28.12.2022)

Tuto působivou pragensii tvoří pět drobných, do jednoho celku slitých, portrétně laděných skic. Každá z povídek, ubíhajících po dějově zvrstvené linii týdne (od pondělního rána, v němž se učeň Vašek odhodlává ke vzpouře proti pedantskému mistrovi, do nedělního večera, kdy vyvrcholí nesměle se probouzející láska mezi Kateřinou a Karlem), se zaměřuje na jednoho či dva obyvatele Prahy, prostřednictvím drobné, zdánlivě všednodenní epizodky vykresluje jeho charakter a naznačuje tak rozmanitou charakterovou škálu celé metropole; ostatně za dalšími, epizodními postavami obklopujícími ty hlavní hrdiny se zdá rozvíjet podobně zajímavý příběh (jak například ubíhá fiakristovi ten památný den svatého Bonifáce, a co ti komparsisté…?). Tendence ku zobrazování kladných postav je více než patrná a příležitostná společenská kritika ji jen umocňuje, takže celkový pohled je značně idealistický; to lze pochopitelně vytknout. Nicméně přesto musím ocenit zdařilou povahovou i jazykovou kresbu postav, různorodé emocionální rozpětí jednotlivých povídek, nádherné spojení obrazu a hudby a pochopitelně skvostné herecké výkony, za všechny pět: František Kreuzmann (který si dokázal ve všech prostředích, v nichž se objevil, uchovat neuvěřitelně čistou stylizaci a sebemenším gestem dojmout), Jaroslav Marvan (dokonale ztělesňující zatrpklost stáří a opovržení mládím), Jan Tříska (prezentující až neskutečně široký rejstřík různých emocí urodivších se v jedné mladé duši), Fanda Mrázek (ve sveřepě bodrém projevu odkrývající jen v skromných (a o to působivějších) náznacích temné šrámy paměti) a František Vláčil (rozvinuvší v několika málo gestech a jediné větě vznešenou romantiku, sebeironii, ale i smutné outsiderovství jednoho trampského osudu). (07.11.2009)

Každá z pěti povídek má svého herce, který se zapíše do paměti. V povídce Mistr a dvacátý učedník je to Jaroslav Marvan, v druhé povídce Každý týden je neděle je to František Kreuzmann (jedna z mála rolí, kde hraje kladnou postavu), ve třetí povídce To zavinil Bonifác jsou to Bróďa a Valentina Thielová, předposlední povídka Otrhaná písnička má Fandu Mrázka a Emana Fialu a v uzavírající Pavučině je to nádherná Karla Chadimová jako šestnáctiletá žába a Franta Vláčil jako tramp a výběrčí mýtného za přechod přes řeku. Nesourodé povídky drží pospolu a jsou výpovědí doby konce padesátých lét, jak se u nás žilo. (17.06.2017)