Poločas štěstí

Není to dobrý film. Ale ani špatný. Problém je, že pan režisér Brynych neumí vyprávět a záda mu kryje scenárista, kameraman, střihač a herci v hlavních rolích. Scenárista Měšťan napsal živoucí postavy s přirozenými dialogy, mají šmrnc a jsou uvěřitelné. Ústřední dvojice Ondřej a Karel, kteří rozvážejí po Žižkově uhlí je fantastická. Matematik Karel rozváží uhlí za trest, protože v 68 fandil svobodě a ruskou okupaci odsoudil. Jenže za těch víc jak deset let už do toho malého žižkovského uhelného světa zapadl a i když dostane nabídku vrátit se zpátky do výzkumáku, nedovede to. Možná rezignoval, možná jeho genialita za ta léta "tam dole" otupila, možná mu manuální práce přináší více klidu, možná mu prostě ujel vlak, možná všechno z toho. Vedle toho jeho parťák Ondřej je prostým jednoduchým chlapíkem a Žižkov představuje celý jeho vesmír, který zná a rozumí mu. Karlova vyprávění o velkém světě tam daleko tisíce mil za Prahou i velkém světě matematiky jsou pro něj výpravami do vzdálených dimenzí, nad kterými žasne, ač ví, že jim nikdy neporozumí. Tohle téma je hotový zlatý důl na těžení filmových emocí. Režisér to bohužel nepochopil, a místo, aby se zcela zaměřil na tenhle famózní středobod, věnuje se raději vizuální vatě montáží a odbíhání do zbytečných bočních podzápletek. Nechápu, proč máme sledovat romantická dobrodružství Ondřejovy dcery s úlisným zvukařem, která nikam nevede, proč má divák trpět nekonečný flám Ondřeje a jeho ženy v centru Prahy, na co byl ten úplně nesmyslný a hloupý sen, proč ztrácíme cenný čas dlouhými záběry na oslavy a svatbu a já nevím co, když chceme vidět víc interakcí mezi Karlem a Ondřejem - střet tak neskutečně rozdílných světů, které si neuvěřitelně sedly napříč vzděláním, zkušenostmi i politickými názory. A proč tam není víc Žižkova? Vždyť ten film nám jasně podsouvá, že vedle ústřední dvojice má být Žižkov další hlavní postavou filmu. Ale pan režisér Brynych tohle všechno hází do koše. Jako by ani nevěděl, co vlastně má točit. Hrozně bych si přál, aby vznikl remake, který by se plně soustředil na obě hlavní postavy, jejich složitou situaci na životním rozcestí zásadních zlomů a rozhodnutí (z Ondřeje se stává děda, Karel dostal zpátky příležitost naplnit svou původní kariéru). A do toho žižkovská zátiší, staré pavlačové baráky, sklepy a hospody s fůrou svérázných postaviček. Dneska by to už chtělo hodně vizuálních efektů, aby se vrátil postapokalyptický vzhled normalizačního Žižkova, ale stálo by to za to. Ovšem musel by to točit režisér, který umí vyprávět, ne snímač obrazů bez nápadu, jakým bohužel pan Brynych byl. (PS: Ve filmu najdeme několik prorežimních momentů, z nichž nejvýraznější je ten, ve kterém Ondřej Karlovi povídá o tom, že Karel udělal kdysi omyl, dali ho za trest k nim - sprostým dělníkům, kde ho očistili, umyli (od té zápaďácké špíny) a teď je zase už v pohodě... tenkrát to samozřejmě působilo úplně jinak než dneska, ale pan Adamíra to zahrál naprosto geniálně a já z jeho nenápadného skřípění zubů cítil tu hořkost, kdy se evidentně jeho politické názory ostře rozcházejí s těmi Ondřejovými, ale nechce si politikou kazit jejich jinak harmonický vztah. Klobouk dolů, před panem hercem Adamírou. Současně ale prostí lidé, jakým Ondřej byl, žijící své prosté životy na jednom jediném místě, žasnoucí nad velikostí světa, který nikdy nepochopí, nemohli ani nad politikou své země uvažovat jinak. Starali se o svoje, nevyčuhovali, chtěli jen pracovat, žít, vychovat potomky a svět politiky byl pro ně jen nedůležitým životním backgroundem. Jen díky takovým lidem mohl celý ten šílený systém přežívat tak dlouho. Na druhou stranu v mistrovském podání herce Vinkláře tyto malé velké lidi chápeme, nezlobíme se na ně, protože Václavák, kam se svátečně vypraví jednou za fůry let, je pro ně totéž, co pro světaznalého Karla písečné duny či Tokio. Nebyli všichni disidenti a hrdinové a takový smířlivý remake by v dnešní době dával smysl.) (10.07.2024) (méně) (více)