Poločas štěstí

Josef Vinklář si toho zemitého človíčka, bytostně spjatého se svou žižkovskou čtvrtí, co už jedenáct let nebyl na Václaváku, dal fakt parádně a Jiří Adamíra mu k tomu zdatně sekundoval. Sice tam bylo pár věcí, kterým bych tak úplně nevěřila, jako třeba, že by zapálený matematik dal přednost práci rozvážeče uhlí a ten travestita v tom nočním podniku byl taky jasný už od pohledu, ale čert to vem. Ondřej Bozděch je ve vší své prostotě, krásná postava, která dokáže chytit za srdce a to je to hlavní. (31.03.2015)

"Hej životě, kde jsi, vylez srabe! Chci se s tebou poprat." Ondra Bozděch, tento "král Žižkova", co má rád svou uhlířskou putnu, ktereho tak excelentně ztvárnil Josef Vinklář, se s tím svým životem "pere" s ohromnou grácií. Krásně mu přitom přizvukuje Jiří Adamíra. Co mi tedy do celého toho filmu moc nesedlo, byly ty mnohokrát se opakující záběry na demolici nějakého ze starých žižkovských domů. Sice asi chápu, že tím chtěl režisér Brynych podrthnout jakousi nostalgickou atmoféru, na mě to ale moc nefugovalo. Na rozdíl od hudby Jiřího F. Svobody, která tuhle funkci splnila zcela nepochybně. (28.04.2021)

Tento film má v podstatě jednoho herce, který na sebe strhává veškerou pozornost. Film vypráví o starém i novém Žižkově. O tom, jak se tato čtvrť postupně mění, staré se bourá a ustupuje novému. Poznáváme řadu místních figurek, které jsou pro Žižkov tak typické. Zároveň je film oslavou fyzické práce. Vinklář a Adamíra jsou sehraná dvojice uhlířů. Stýkají se i mimo práci. Bohužel Vinklář je naprosto dominantní postavou a Adamíra jen tak paběrkuje. A jinak by to ani nešlo. Film je totiž skrytě politický. Zatímco Vinklář je dělník celý život bez jakéhokoliv škraloupu, Adamíra měl v minulosti problémy. Není zde řečeno, jaké to byly problémy, ale snadno se dovtípíme, že to byly politické problémy v období roku 1968. A tak už cca 15 let je Adamíra řidičem místo vědeckým pracovníkem – matematikem. On však na svoji novou roli nezanevřel, smířil se s osudem a dokonce váhá, když má možnost se vrátit zpět do výzkumného ústavu. Adamíra věnuje Vinklářovi 15 let starého budíka z Japonska, který je zřejmě stále vrcholem techniky. Na své cesty po světě stále nostalgicky vzpomíná. Nakonec se do výzkumáku vrátí, ale novým trendům už nestačí, protože byl dlouho odtržen od vědecké práce. A tak se vrací zpět za Vinklářem. Všichni jsou spokojení, závěr je pozitvní. A tak to také mělo vyznít. Ve filmu si pozitvní roli ochránce vlasti – letce na MIGu – vystřihl Jiří Schwarz a novomanželku Zora Jandová. Manželky obou uhlířů – Špánková a Maciuchová – jsou tady jen do počtu, i když Maciuchová je určitě lepší herečka a dostala zde více prostoru. Mimořádně trapná je scéna z restaurace pro homosexuály. Sem zavítá Vinklář s manželkou při oslavě své padesátky. Nevím, jak se cítil pan Čejka. Asi to mělo odpovídat tehdejšímu pohledu společnosti na tuto minoritu. Tak to vidí pánové Gek a Čuk. (06.04.2010)

Reziser Zbynek Brynych /... a Paty Jezdec je strach/ natocil vskutku pekny film o prazskom Zizkove. Filmy plny klasickych starosti, radosti a pekne je zobrazena realita : ako postupne miznu stare domy zo Zizkova a su nahradzane novymi modernymi stavbami. Takze nostalgia ma aj tuna miesto. Z hercov je tu dostatok znamych mien - Jiri Ruzicka /syn znamej Heleny Ruzickovej/. 70 % (29.11.2014)

Žižkov a krásně Vinklářem fyzicky ztvárněná postava. Škoda, že Brynych byl podle všeho lepší scénárista než režisér a nepodařilo se mu převést příběh do podoby, která byla v téže době typická i pro mnohé televizní inscenace (Ráža, Filip, Háša). Temporytmus, stylizace dialogů, pokusy o poetiku ani formální snahy o dramatické napětí vyprávění nepřispívají. (26.12.2013)