Jan Werich: Když už člověk jednou je…

Vcelku tradičně natočený dokument (vzpomínky ještě žijících přátel či rodinných příslušníků, fotky, videa) o veselém velikánu československého filmu, který bohužel žil v tak blbém období dějin, že nemohl tvořit naplno (nacisti, druhá světová válka, komunistický převrat v roce 1948, normalizace po roce 1968). Werich si dobu opravdu "vychytal", měl hroznou smůlu, ani v té Americe mu to nevyšlo. Dokonce ani v té bondovce si prý kvůli dobrým očím Blofelda nezahrál (aspoň jsem tu viděl jeho fotku s bílým kocourem při castingové zkoušce, tu jsem dříve nikde nezahlédl). Dokument silný, ale svým způsobem smutný. (13.02.2022)

Werich v dopise Voskovcovi do Ameriky kdyz dostal zakaz vystupovani od delnicke tridy: "Vy nemate predstavu, co je to za hruzu, kdyz je kazdy den nedele. Kdyz se rano probudi a uvedomi si, ze nema nic na praci, nic co by ho tesilo. A ze by klidne mohl spat dal a nic se nestane". Nevedel jsem,ze s Voskovcem vystupovali v zacatcich jako predskokani popularnejsi nez hlavni performeri. A take ze mel dve emigrace. Pri te druhe se musel z USA vratit, protoze kvuli jeho spatnemu zdravotnimu stavu zanechal v americke nemocnici dluh 200 tisic tehdejsich korun. Zaver dokumentu je dost drasticky. Jak poznamenal Suchy, kourenim si zapalival svicku na dvou koncich. (10.02.2024)

Čech je největší čechožrout. Čím starší je tělo mé, tím více je moje srdce napojeno na duši pana Wericha. Toto povídání o smutných osudech a událostech velkolepého, vzdělaného člověka, který humorem reflektoval a referoval o době a životech v té danosti, zanechalo ve mě mnoho pocitů, nejen obdiv k jeho osobnosti, ale též jakousi pachuť ze skutečnosti, že jeho slova jaksi zůstávají pozapomenuta, nevyslechnuta. Můžu jen doufat, já, ten věčný pesimista, že třeba následující generace pochopí myšlenky velikána československého umění, že pochopí, co myslel tím svým mějte se tu dobře.  (08.01.2022)

Dokument jako takový nepřekročil hranice žánru, proto nemá moc cenu rozebírat technickou stránku věci, ale spíše se zaměřím na osobnost Jana Wericha a na vcelku povedené převyprávění jeho života od tvůrců Martina Slunečka a Miloslava Šmídmajera. Tady bych měl jednu menší výhradu. Z velké části je dokument postaven na souboji Jana Wericha s různými a mu nepřátelskými režimy. To se dá pochopit, pohnutá doba jednoznačně formovala jeho tvorbu i jeho samotného. Bez ní by možná ani Jan Werich nebyl. Vždyť sám přiznává, že satira potřebuje tvrdý režim, jinak by vlastně ani neměla smysl. Osobně bych ovšem uvítal větší ponoření do rodiny a do jeho vztahů s přáteli. Mnohé sice bylo řečeno a většina diváků se pravděpodobně dozví spoustu nového, přesto bych rád větší hloubku. Jan Werich byl beze sporu velká osobnost, kterou plně respektuji. Nicméně byl také kontroverzním člověkem. Dle slov manželky byl občas protivný a ješitný dědek, to pro mě není výtka, spíše jej to polidšťuje. Jeho vztah s Voskovcem a podrobnější pohled na jejich filmové neúspěchy by také přineslo více zajímavého materiálu. Čtyři dobré hvězdy jsou na místě, stejně jako respekt k panu Werichovi. Nicméně se nemůžu ubránit dojmu, že kdyby se šlo více do hloubky, mohlo se objevit ještě něco zajímavějšího. (31.03.2022)

Vynikající průřez kariérou a životem Jana Wericha, mého oblíbence. Každou vteřinu tohoto dokumentu jsem hltal a byť pro mne mnoho řečeného nebylo novum, užil jsem si jej na maximum. Zajímavé byly i vzpomínky Z. Svěráka, J. Suchého či Jiřiny Bohdalové, případně Werichovy vnučky. Čtení z korespondence podtrhlo dobře odvedenou práci tvůrců. A souhlasím, že při záběru na herecké persony během podpisové akce Anticharty, byly oči Ladislava Peška hodně výmluvné. V současné situaci ohledně covidu, kultury, oteplování, atd. se hodí na závěr tohoto komentáře přidat obligátní otázku pana Škutiny: "Tak co tomu říkáte, pane Werichu?", leč odpovědi se už nedočkáme. (09.01.2022)