Žižkovská romance

♫ "Vstávej má milá, otevři oči a najdeš mě vedle sebe. Vstávej má milá, noc končí, na modro natřeli nebe. Zametají špínu, tmu i těžký sen. Sbohem smutku, slunce dobrý den. " Vedle nezaměnitelného prostředí starého Žižkova je to právě tahle krásná do swingu laděná píseň Jiřího Sternwalda, co dává tomuto filmu velmi působivou atmosféru. Z hereckých výkonů mě musím říct nejvíc zaujala mladičká Jana Brejchová v roli roztomilého pubertálního diblíka. Skoro bych řekl, že svými hereckými kreacemi překovala poněkud prkennou Renatu Olárovou v hlavní roli Heleny. Jinak v tom celém příběhu mě zaujalo ono dilema, kterému je vystavena Helena, pokud jde o výběr mezi svým synem a její novou láskou Mirkem. Zajímavý nápad s koncem alias "začátkem" filmu. (16.11.2023)

Působivé drama věrohodně vystihující prostředí pražského Žižkova. Je natolik civilní hereckými výkony, dobovými reáliemi i prostinkým příběhem, že zcela uvěříte, že se to přesně tak mohlo stát. I Renata Olárová svým úsporným herectvím a všedním neatraktivním zjevem sem zapadá a přidává příběhu na věrohodnosti, ačkoliv kdysi při prvním shlédnutí jsem se sama podivovala, co na ní tak sympatický a ženami obletovaný muž, jakým byl v tomto filmu Jiří Vala, viděl. Ta atmosféra je natolik přirozená, že by mě docela lákalo zajít se tam na chvilku projít, nejezdila ani neparkovala tam totiž skoro žádná auta. Ale zároveň souhlasím s názorem, že tenhle film není pro mladé. (28.11.2012)

Kýčovitá love story - melodrama - svobodné matky pražského Žižkova 50. let. 1) Námět nevýrazný, scénář tuctový, herecké výkony rozmanité, v případě hlavní hrdinky dokonce se svou kvalitou a pojetím blížící příšernosti._____ 2) Pro dnešního diváka má však film své kouzlo. Je to kouzlo, pravda, nezamýšlené, ale i tak silné. Herci hrají, kameraman kameruje, auta jezdí...radostně a s chutí. Je tu cítit příslib nových zítřků, ne těch socialistických, ale civilních, je to políček budovatelským agitkám, ono orwellovské "něco" Winstona Smithe, které nejde zlomit či zničit, které tu stále je navzdory útrapám a útlaku. Na filmu je cítit, že jde s dobou, že hledá (nebo spíše kopíruje) nové postupy neorealistů, že se prostě snaží. Co na tom, že místy snaha vyznívá směšně až trapně (naivní dialogy, melodramatické herecké výkony, nervy drásající hudba)._____ 3) Uplynulé půlstoletí přidalo filmu další nezamýšlený aspekt. Film představuje autentickou podobu tehdejšího života. Autoři možná ani nepomysleli na to, jak bizarně bude po létech působit život v pavlačovém domě, v jediném pokojíku, koruna dvacet za pivo nebo "chuligánština" hlavního hrdiny, který, považte, si pískne na píšťalku železničáře, jenž před ním trubkovitě stojí, ohromen takovým chováním._____ 4) A další velká přednost. Film dokumentuje tehdejší podobu části Žižkova (křižovatka Bulhar, bývalý hotel Vítkov a další). Pomalé téměř dokumentární záběry vypovídají o kvalitě života více, než kilometry tehdejších agitačních filmů. Stovky a stovky nejrůznějších detailů, které všechny odnesl čas, zachoval tento film a především za ně mu dávám slušné ohodnocení. (02.01.2009)

O více než dekádu předtím, než se Brynych ostudně vrhl do spárů normalizačního „uklízení“, točil dobrý filmy. Fakt. Tady, jakoby jeho inspiračním zdrojem byly ty nejlepší fláky italského neorealismu, i tady se řeší tehdejší závažný společenský problém. Ano, mít v 50.letech nemanželské dítě bylo pro tehdejší mladý holky velké trauma, doprovázené nepochopením okolí, dneska už na to samozřejmě sere pes. A nejenom, že tehdy debutující, netuctově krásná Renata Olárová to herecky podchytila znamenitě – dneska by se za podobné role rozdávaly České lvy – ale i svižná režie tomu strašně pomáhá, té autenticitě. Kamera je pořád rozpohybovaná, s několika skvělými vizuálními nápady a hlavní herečce je více než důstojným partnerem „Brad Pitt našich babiček“ Jiří Vala, který tu skvěle snoubí floutkovskou bezprostřednost s pochybnostmi. Navíc potěší, že slovo „soudruh“ tu zazní jen v jedné jediné scéně a nějaký budovatelský étos tu zcela chybí. Největší hvězda 50.let Jana Brejchová tu má jen malou roličku rozjívené blbky a Eduard Cupák je tu upozaděn úplně. Samotný závěr je netypický, ale o to zajímavější. (29.06.2024)

Brynychův žižkovský debut mne zaujal stejně jako již dříve jeho druhý film Pět z milionu svou citlivou charakteristikou postav a jejich věrnou psychologizací (podloženou výbornými hereckými výkony) a působivým vykreslením velkoměstského světa (i přes výraznou idealizaci, tlumící syrovost „předobrazu“, jež připomíná nostalgické pohledy zpět, při kterých se ztrácí celek a zbývá nezapomenutelný, až mytický detail). Milostné drama dvou zdánlivých mimojdoucích (úspěšný, bohorovně sebejistý, k nebi, nad hlavy kolemjdoucích hledící mladík a zamlklá dívka, svobodná matka, vlastně životní outsider s budoucností vtělenou do růstu svého dítěte) je pečlivě vystavěno a skvěle zakomponováno do žižkovského světa, rozpohybovaného výstižně naskicovanými postavičkami a postavami. Opět: za každou z nich se rozrůstá do nepostihnutelných rozměrů jejich minulost, cosi jako osud, slitý z uskutečněného a vysněného. Z této perspektivy se právě Pět z milionu jeví jako vícehlasý epilog k Žižkovské romanci, individualizovanému, „monografickému“ filmu. A jako doslov k ní pak vyznívá pozdní Brynychův Poločas štěstí, trpké rozloučení se s vlastním životem vtěleným do žižkovského teritoria. (12.10.2010)