Jeřábi táhnou

Asi bola chyba pustiť si to po Svetluškách... necítil som nič, láska zamilovanej dvojice so mnou nepohla, ich osud mi bol ľahostajný. A neuveril som ani novému vzťahu hlavnej hrdinky, nechápal jej rozhodnutie - ja viem že čakala dlho (ale ta čo čakala?), ja viem že bol ten druhý neodbytný - no a čo? Buď nemilovala Borisa a potom je celý film zbytočnosť alebo si niekto nedal dosť práce s tým, aby jej rozhodnutie napriek veľkej láske k Borisovi dostatočne odôvodnil alebo ešte lepšie - prinútil diváka jej napriek všetkému fandiť, pochopiť ju, súcitiť s ňou alebo rovno 'spoluprežiť'. Chcelo by to remake, príbeh sám núkal viac. Úplne najhorší je fujtajblový, dobe vzniku poplatný záver. (17.08.2006)

Film je zapamatováníhodný především ve stylové rovině - užití širokoúhlého objektivi deformující každý záběr do surreálných poloh nebo práce s jeřábem, který se spíše než na samotný dav soustředí na tváře jednotlivých postav, bylo ve své době novátorské, stejně tak i soustředění se na proměnu hlavní hrdinky z bezstarostné dívky vezlomenou ženu bez naděje. Chyba nevidět. (16.03.2012)

Ohromně působivý film, až se nechce věřit, že vznikl v SSSR v roce 1957. Takřka prost ideologie (za celý film zazní snad jednou oslovení soudruh a jednou tak nějak mimochodem kamera zabere Leninovu bustu). Borisův otec si naproti tomu otevřeně utahuje z dělnic, které pronášejí oslavné fráze o plnění a překračování plánu, lidé se zabývají především svými osobními věcmi a neskládají závazky, jsou melancholičtí, bojují sami se sebou a chybí jim uvědomělost. Ano, vlastenectví v tom samozřejmě je, ale normální, uvěřitelné a nijak politicky zabarvené. Přímo z války film sice ukazuje minimum, přesto je přítomná v každém okamžiku, ne jako pole slávy, ale jako mrcha, která ničí životy i charaktery. Je nedostatek všeho, neslyšíme o oslavách vítězství (vyjma krátké scény na úplném konci), evakuovaní lidé žijí namačkaní v malých domech, kde dýmají kamna a všechno je slyšet. Tu a tam sice může některý dialog působit trochu naivně, ale nikoli politicky naivně a do poeticky laděného filmu to sedí. Co však činí tento film opravdu výjimečným nejen na svou dobu je kamera a používání světla, stejně jako v režisérově dalším filmu Neodeslaný dopis. Záběr Veroniky běžící podél vlaku už tu zmínilo mnoho lidí, to je ale jen jedna z mnoha takřka dokonale natočených scén. Už Borisův běh do schodiště na začátku je působivý, stejně tak když Veronika probíhá rozbombardovaným domem po schodišti do bytu svých rodičů. A scéna náletu, kdy ji Marek nese po rozbitém skle a scéna je osvětlovaná výbuchy pum v dáli, taky stála za to. Proč nedávám maximum? Protože upřímně řečeno, právě postava Veroniky mi místy dost pila krev. Často neví co chce, tváří se významně melancholicky, obviňuje všechny okolo, není s ní rozumná řeč a tak dále. Prototyp chování, které nesnáším. Marek se sice zachoval jako hajzl, ale na druhou stranu, ona se k němu celou dobu chovala tak, že si o to koledovala. Ostatně, Taťána Samoljovová si vlastně skoro to samé zopakovala o deset let později jako samotná Anna Karenina. Na druhou stranu, byla to krásná žena, škoda, že jsem ji dosud viděl jen ve třech filmech. Update: Dodatečně uděluji maximum. Tenhle film je prostě krásný. (07.07.2018)

Filosofie... Přemýšlej. Rozhodni se. Truchli. Žij. Přežij. Styď se. Vstaň. Děkuj. Žij. Jeřábi táhnou jsou filmem věčným. Jeho příběh nikdy nezemře, tak důležitý pro minulé, dnešní i příští generace je. Sděluje nám důležtou myšlenku a to sice tu, že člověk musí být smířený sám se sebou, bez toho nemůže žít. Ne normálně. Herci předvedli skvělé výkony. Konec je jedním z nejhezčích filmových momentů, které jsem zažila. Ve vzduchu bomby, rány, strach a napětí všude kolem - a klavír! To je další z těch úžasných momentů. Ale přesto není film Jeřábi táhnou o síle momentu. Je o věčnosti. (24.03.2009)

Náhodou jsem dnes v televizi narazil na "Jeřábi", pár minut jsem se díval, a pak jsem pokračoval v tom, co jsem měl v úmyslu. Proč jsem se na tento film, který jsem hodnotil ***** nepodíval znovu? Protože je tabu. Podobně jako pár dalších fimů, které jsem viděl před více než 50 lety (De Sicovy "Zloděje kol", Felliniho "Silnici", Bergmanovu "Hanbu"), nejsem schopen si znovu pustit (ani přes lákadlo vyšší kvality). Jsem si vědom, že mají leccos společného, jakýsi truchlivý romantismus, jakési nenaplnění, jakýsi přímý dotek, jakýsi život před životem. Teď už jen vím, že se tyto filmy už znovu nikdy nepodívám. Už je prostě nechám táhnout.... (07.03.2020)