Leťat žuravli
Žeriavy tiahnu
The Cranes Are Flying
The Cranes Are Flying
Režie:
Michail KalatozovKamera:
Sergej UrusevskijObsahy(1)
Veronika s Borjou jsou zamilovaní až po uši a letní Moskva patří alespoň na chvíli jen jim. Jenže se píše rok 1941 a země vstupuje do války s Německem. Borja odjíždí jako dobrovolník na frontu, aniž by se stihli rozloučit a tak před narukováním nechá Veronice dárek k narozeninám doma. Oba milence dělí stovky kilometrů, válečná vřava se však rozléhá na bojišti i nad hlavním městem. Zatímco Borja bojuje mezi zákopy o život zraněného vojáka, Veronika přijde při jednom z prvních náletů na Moskvu o rodinu. Borjovi rodiče vezmou dívku k sobě, tam ale musí neustále uhýbat před Markovým pohledem a dotěrnými návrhy. Když o Borjovi dlouho není žádných zpráv, souhlasí zlomená a apatická Veronika s Markovou nabídkou k sňatku. Snaží se pak najít aspoň nějakou útěchu v práci ošetřovatelky, jednoho dne však z jejího pokoje zmizí narozeninový dárek od Borji a Veronika v sobě nachází dosud netušenou sílu... Jeden z nejoceňovanějších sovětských filmů ve své době zasáhl filmaře a diváky ve všech zemích, kde se promítal. Jeřábi táhnou (1957) vešli do kin jen rok a půl po Chruščovově kritice Stalina, na počátku období tání, a svojí rozpohybovanou kamerou, extrémními úhly snímání i zaměřením na bolestnou nejistotu dívky uprostřed válečných let představovali v rámci sovětské kinematografie naprosté zjevení. Snímek Michaila Kalatozova otevřel ve své domovině nový pohled na válečná léta a mimo jiné získal nejvyšší ocenění na filmovém festivalu v Cannes. I díky tomuto úspěchu dostaly v zestátněné kinematografii později prostor válečné filmy jako Balada o vojákovi (1959) či Ivanovo dětství (1962). Příběh Veroniky podává osobní i osobitý náhled na druhou světovou válku, jehož sílu nyní můžete poznat skrze nově zrestaurovanou verzi. (Česká televize)
(více)Recenze (121)
Mimo "Mrazíka" první sovětský film, který jsem viděla, a to jen díky zajímavému článku v časopisu Cinema. Byla jsem opravdu potěšena, že snímek není žádnou socialistickou agitkou (budovatelské písně mě iritují i v "Pyšné princezně"), nenudila jsem se, ale zároveň jsem s hlavními postavami nijak nesoucítila, nepřirostla mi k srdci ani krásnooká Veronika. A ty její facky... jako z nějaké nepovedené grotesky, ne z válečného dramatu. ()
Filosofie... Přemýšlej. Rozhodni se. Truchli. Žij. Přežij. Styď se. Vstaň. Děkuj. Žij. Jeřábi táhnou jsou filmem věčným. Jeho příběh nikdy nezemře, tak důležitý pro minulé, dnešní i příští generace je. Sděluje nám důležtou myšlenku a to sice tu, že člověk musí být smířený sám se sebou, bez toho nemůže žít. Ne normálně. Herci předvedli skvělé výkony. Konec je jedním z nejhezčích filmových momentů, které jsem zažila. Ve vzduchu bomby, rány, strach a napětí všude kolem - a klavír! To je další z těch úžasných momentů. Ale přesto není film Jeřábi táhnou o síle momentu. Je o věčnosti. ()
Tento film nabízí poměrně sugestivní zážitek a jako takový se víceméně vyhýbá propagandistickým tendencím sovětské kinematografie (viz dvoudílný Pád Berlína). Druhá světová válka je zde vyobrazena skrze osudy jednotlivců a místo samotného válečného konfliktu se příběh soustředí na osobní dramata lidí mimo frontu. V Sovětském svazu vznikla spousta tradičních válečných filmů a ono civilnější pojetí v Jeřábi táhnou mě velmi potěšilo. Zaujala mě práce kameramana Sergeje Urusevského, především pak způsob, jakým byla natočena scéna úprku zoufalé Veroniky ulicemi města – užití roztřesené ruční kamery tisknoucí se na její obličej učinilo ze scény nebývale intenzivní zážitek. ()
Príde mi divné, že Veronika sa veveričke nepozrela do košíka dávno predtým. Aj keď ten odkaz nič nového neprezrádzal, prečítala si ho, až keď jej oriešky už patrili niekomu inému. Tak ju zrejme zamrzelo, že keby to videla skôr, možno bude svadbe bez lásky vzdorovať ešte o trochu viac. Ale čo je ženské srdce oproti vojne? Nemysli na malichernosti. Tam máš kvety a rozdávaj ich preživším. Inak famózna vizuálna stránka. Neprestane ma fascinovať, čo dokáže čierno-biela kamera. ()
Petr a Lucie nebo také Romeo, Julie a tma, aspoň tím svícením na ústřední dvojici v začátku příběhu. Tragický, a v dnešní době těžko docenitelný kus ze sovětské kinematografie. Musel jsem se smát vzletnému Štěpánovu prohlášení v závěru, že soudruzi udělají vše, aby už ženy nemusely oplakávat své nezvěstné muže. A pak přišel Josif Vissarionovič a těch vdov bylo ještě víc. Film obsahuje celkem dvě silné scény: když Veronika vyběhne po schodišti a otevře dveře do neexistujícího bytu; a pak to bombardování prožité v bytě. Přičtěte k tomu jeden z nejstarších dochovaných dabingů ( Studio pro úpravu zahraničních filmů pro ČST Praha, 1965, famózní Ludvík Žáček) v hlavních rolích Jana Štěpánková, Eduard Cupák, Bohuš Záhorský a Josef Vinklář. Kvůli naposled vyčteným faktorům hodnocení tak vysoko, jinak by to byly 2*. ()
Galerie (81)
Photo © Potemkine / Ministerstvo Kinematografii
Zajímavosti (18)
- Ve filmu se objevily tanky T-34/76 a samopaly Špagin. (K98)
- Záverečný záber na žeriavy tiahnuce nebom sú odkazom na počiatok filmu, kedy sa ešte pred vypuknutím vojny objavil rovnaký motív. Prepojenie počiatku i konca diela je vyjadrením večného obnovovania lepších časov, taktiež, že po vojne sme nezostali živí len pre odkaz skazy, lež pre nový život. (Biopler)
- Po úspěchu filmu zvali představitelku Veroniky Taťjanu Samojlovou do Hollywoodu, ale sovětská vláda nedovolila jakoukoliv práci za hranicemi. (Hans.)
Reklama