Každá minuta života

"Běž si hrát" zavolala matka na svého čtyřletého syna a automaticky předpokládala,že půjde do svého pokoje kde bude cvičit.V Norsku by jim taková výchova neprošla,tam by jim sociálka odebrala dítě dřív než by vylezlo z postýlky.Jsem zastáncem tradičního dětství a tohle bylo na mě opravdu moc.Hlavně ta příšerná matka toho malého Miška jak na něj pořád v zájmu "světového rozvoje" pokřikovala německy.Chudák kluk,je doma a cvičí,jde s rodiči ven a cvičí,jde s rodiči na návštěvu a cvičí,je tohle normální?Malý Miško obklopen rodiči,luxusem,sterilním prostředím ale stále bez kamarádů.Zeptal se ho někdo zda to tak chce?Bohužel vnitřní strádání se na kameru zachytit nedá a protože celý svůj dětský život slyší jen řeči pro Supermany jak všechno dokáže a že není nic nemožné tak bych nechtěl vidět to jeho zklamání až někdy skutečně prohraje a dostane osudovou ránu od života.To pak může vzít Erika Hníková opět kameru do ruky a natočit dokument o zatrpklém dítěti. (02.03.2022)

R. Kirchhoff sa o filme trefne vyjadril, že je síce precízne skonštruovaný, ale neprefukuje ním žiaden "vietor" medzi súčiastkami, nebúcha mu srdce. Aj mňa spočiatku, podobne ako väčšinu ostatných divákov, prekvapilo, že tento spôsob výchovy nepôsobí takmer vôbec zraňujúco, nejde o tvrdú psychickú drezúru, ale je tu skutočne prítomné množstvo lásky. Keď som však pochopil tento fakt, prišli mi na rozum iné otázky, týkajúce sa najmä autenticity filmu. Do akej miery sú scény inscenované? Správali by sa rovnako, keby tu nebola prítomná kamera? Skutočne u nich takmer vôbec nedochádza k akýmkoľvek rodinným konfliktom, alebo je ich motiváciou k participácii práve možnosť vykresliť samých seba ako dokonalých rodičov? Podľa mňa je to hrané/inscenované, až sa práši - tým pádom to v podstate o ničom nevypovedá. Nemá to konflikt, akýkoľvek. (07.11.2021)

Když zcela pominu polemiku nad ne/vhodností předestřeného téma musím velmi ocenit dokumentární stránku filmu. Autoři nechávají diváka skoro až trpět tím, že se sami nekloní k žádnému hodnocení. Naopak předestírají mnoho různorodých situací, na základě kterých má divák příležitost vytvořit si vlastní názor. Největší slabinou je jedině příliš krátká doba natáčení. Po skončení ve mě zůstal jakýsi pocit prázdnoty a nejistoty. Tak tohle bylo všechno? Může se toho stát přeci ještě tolik s tak velkým dopadem... Doufám, že se po vzoru Heleny Třeštíkové dočkáme pokračování. (24.09.2021)

S premiérou dokumentu ve Varech se vyrojilo několik rozhovorů s režisérkou a samozřejmě také množství internetových diskuzí. Je to logické, protože na výchovu dítěte neexistuje jeden správný názor. Režisérka do svého díla záměrně nijak nevstupuje a explicitně se nevyjadřuje, v rozhovorech však dává najevo, že je přístupem manželů někdy znechucena a někdy fascinována. Mě osobně zaujal fakt, že manželský pár si vůbec nedává najevo vzájemnou náklonnost a lásku (během filmu jsem si nevšimla jediného polibku, objetí, pohlazení) a prakticky každý pohyb, pohled a slovo věnuje Miškovi. O výchovné metodě jsem dosud neslyšela, svým způsobem takové rodiče obdivuji, ale rozhodně bych se takto obětovat pro dítě nedokázala. Jestli je to správné i pro samotné dítě, to by bylo na náročnou diskuzi. Takhle podnětný snímek jsem hodně dlouho neviděla. (29.08.2021)

Hanuliakovým fandím, když už do svého jedináčka investují tolik energie, ale jinak mi to fakt připadalo jako úplné sci-fi. Jistě, stačí být finančně za vodou a mít budoucnost svého dítěte jako životní prioritu číslo jedna. Snad jim to jednou dospělý Miško nevytmaví. Erika Hníková si umí najít zajímavá témata, která dovedou rozproudit diskusi, ale samotný film tak 70%. (04.03.2022)