Bod varu

Objektívne síce za štyri hviezdy, ale aj napriek zbesilému tempu, skvele zahraným úlohám, vhodne zvolenému prostrediu a kvalitnému scenáru ma Boiling Point príliš nestrhol. Že je to v kuchyni v reštaurácii slušné peklo, o tom sa rozhodne hádať nebudem, len mám dojem, že na Slovensku a asi aj v Čechách je v stravovacích zariadeniach oveľa väčší bordel a ak by som sa sťažoval na niečo nedovarené, tak by ma skôr vyhodili ešte so šťavnatým komentárom. Ono trochu to tam lepšie zmenežovať a reštika by fungovala lepšie, v Boiling Point som mal dojem, že najväčším problémom boli ľudia (nedostatočné objednávky, vedúca úplne mimo realitu, nejaký ten flákač v kuchyni...). 70% (22.05.2022)

Ve velkobritském stravovacím zařízení se ten večer sralo snad úplně všechno. Začalo to nějakým těžce zneuznaným a zamindrákovaným kokotem z hygieny, nekompromisně hnědopišsky kázajícím HACCP jako písmo svaté a labužnicky si vychutnávajícím moc ze své jediné funkce v životě, kde jej kluci nebudou šikanovat a holky se mu vysmívat. (Tímto srdečně zdravím celé mužstvo těžce nemrdaných škodolibých masitých žen inženýrky Moravcové z KHS Ostrava a doufám, že si stále uspokojivě regresně vybíjejí svou neutěšenou realitu a životní prohry na chudácích, co jeden den v měsíci náhodou nevyplnili teplotu v ledničce).  A dál to možná znáte. Generální nenažerka totálně neschopná protekční papínkovská piča, která by neuřídila ani dopravu na dětském hřišti, druhé gastrohousle se cítí těžce podhodnocené a vyhrožují, do toho problémy s nefachčenkovskýma negrama v myčce, které nemůžete vylít, aby vás nějaký kancelační neobolševik náhodou neoznačil za rasistu a xenofoba, někdo se vysral na logistiku zásobování, čili musíte plácat humra na menu z tuňákových konzerv a týden leklé makrely, tolik překvalifikovaným kráječům je nutno co deset minut vyslabikovat slovo K-R-Á-J-E-T, aby při tom neustálém rozbíjení atomu chápali, co mají ve svém pracovně právním vztahu vlastně dělat, impulzivní omáčkář potřebuje každou chvíli odbornou psychoterapii, aby někomu nerozkopal držku, přičemž ostentativně flákající se barmani v tom shonu přispívají ke všeobecné kardiopohodě všech chvátajících tím, že si vykládají vtipy a flirtujou s kundama. A to se za chvíli otevřou dveře a dovnitř vtrhne banda civilizačně pokřivených, rozmazlených arogantních pamrdů, celých dychtivých jen na to, aby jim přinesli jídlo o 5 minut později nebo aby našli v gaspáču chlup toho negra z myčky a totálně vám rozjebali reputaci na asociálních sítích. Mezi nimi ke všemu tomu sraní dnes bude i jedno z těch vypatlaných hovad polrajchovského typu, dvouletým oborem kuchař / číšník renesančně vzdělané až k dokonalé intelektuálně filosofické moudrosti, ovšem profláknuté bulvárními mediálními žumpami pro bečící střihače ušima, tudíž vám bude celý večer povýšenecky s mentorskou dickcí vysvětlovat, že chuť v žádném, ale v žádném případě není ryze subjektivní disciplína a v té kachně vám k myšulínské hvězdě chybí přesně 0,035 mg koriandru. Kokot nafrněný! Když si k tomu ještě připočtete telefonicky neustále prudící ex, která vás chce odříznout od fuckana proto, že jste si za celou tu hektickou šichtu nenašel čas říct potrátkovi „dobrou noc“, dojdete k jednoznačnému závěru, že tohle se bez koksu prostě nedá, z něčeho takového by jednoho úplně klidně mohlo jebnout a „odvařilo“ by to snad i nejflegmatičtějšího šéfkuchaře světa. Prostě tenhle Barantini ukázal, že plnotučný, diváka brutálně stresující a nehtohryzný akční napínač až horor se dá v pohodě za pár šupů celý zmáknout jen v jednom interiéru a s pouhými deseti herci. (20.01.2022)

Říkám si, že kdybych někde týden postával v restauraci a dělal si poznámky, přišel bych s mnohem zajímavějším námětem na průběh filmu. V tomto případě, to dějově vydá zhruba na průměrné Ano šéfe! Dozvíme se, jak zhruba funguje restaurace a to za doprovodu několika sporů a hádek. Jelikož nejsem žádný fanoušek pořadů o vaření, mohu pochválit jedinou věc a tím je umělecké zpracování, přičemž natočit 90 minut dlouhý záběr není žádná legrace. Nebýt tohoto faktu, pravděpodobně bych se nakonec přiklonil k pouhým dvěma hvězdám. Nepopírám, že jisté poutavé kouzlo tento snímek skutečně má. Nebyl jsem však příliš spokojený mnohými rozhovory, z nichž většina vyzněla úplně na prázdno a nijak dále negradovala. 55% (30.01.2022)

Něco podobného jsem už viděl s telefonujícím Hardym v BMW. Tentokrát prostor probublávajícího stresu představuje londýnská restaurace, která chvílemi působí jak psychiatrická léčebna bez ošetřovatelů a nasazené medikace. Tomu sledu nešťastných příhod už jen scházel u plotny stojící Pohlreich mnoucí si bezradně pleš. Jeho hláška „jsem utahaný jak šňůra od hajzlu“ musí tentokrát patřit do úst kameramana Matthewa Lewise, který to neskonale odedřel.. (28.04.2022)

„ANO,  ŠÉFE! …“   Natočeno na jeden zátah. Prostě takovej kousek života… těch, co stojej za kusem flákoty na našem talíři v restauraci. Já vám nevím… když máte TAKOVOUHLE restauraci, měl by bejt šéfkuchař vyrovnaná osobnost. Když není, dopadá to v ní jako v hostinci „Na růžku“ (takže u Rumpála). Čekal jsem víc. Ale to snad všichni, co v hospodě dělali… Takový Pohlreichovo „Ano, šéfe“ má v sobě kolikrát víc VŠEHO! Ale pravda, nemá takovou kameru a není natočený na jeden zátah…   /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Nikdy jsem nebyl v restauraci. (Ne vole, Růžek se nepočítá!) 2.) Jsem Šéfkuchař. A už mi z toho jebe...   ///  Thx za titule „Daflor“.                  PŘÍBĚH  ***  HUMOR  ne  AKCE  ne  NAPĚTÍ  * (17.01.2022)